Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

O slunečním vlku, nebeském ohni v zemi a krutém Apollónovi

Do naší rodiny (M.O.Th.) přibyl adoptivní vlk, tak si připomeňme, co víme o vlcích. Zoologická data bych protentokrát nechala stranou. Vlk jako dávný průvodce i nepřítel člověka je důležitým, ač pozapomenutým symbolem. Etymologicky si povšimněme, že Lykos je řecky vlk a lyké opět řecky světlo, z čehož pochází latinské lux, světlo. Vlk má žluté oči, proto v sobě má Slunce. Proto také vidí ve tmě. Slunce se z něj proto rodí, on je jeho obalem. To připomíná starobylou legendu a Luciferovi, andělu, který byl bohu nejmilejší, ale protože si pro svou krásu (!) uvědomil sám sebe, byl vyhozen z ráje. A padal a padal a padal, a čím dál byl od boha, tím byl temnější, protože boží jiskra v jeho bytosti ztrácela zdroj. Až nakonec dopadl a zbyla v něm jen malá jiskérka, jenom takové sluníčko, obalené temným tělem. Toto je základ všeho okultního, alchymie, hermetismu, vyšší magie. Podobně mohou hovořit i stély, ukrývající údajné hroby nebo posvátná místa slunečních hrdinů nebo bohů - Osirida, Baccha, Herkula a jiných. Tyto stély jsou pomníky nebeského ohně, jak napovídá Hargrave Jennings. Vlk se spojuje se slunečními bohy buď jako jejich doplněk nebo jako protiklad. V germánské mytologii je na konci světa při Ragnaroku vlk tím, kdo pohltí Slunce hned na to, co se bohové všech světů mezi sebou pozabíjejí. I ve slovanské mytologii je vlk tím, kdo ohrožuje Slunce, zvláště při zatměních. Staří Slované ale i o vánocích chodili ve vlčích kožích, aby napomohli osvobodit Slunce, jež nebesky vlk, symbol zimy, polkl před slunovratem. Povšimněme si, že vlk je spojen se zimou a časem okolo slunovratu. V létě, v protikladné polovině roku, přicházejí Psí dny, když se na naší obloze objevuje Psí hvězda, Sirius. Ta pak po celé období vlády znamerní Lva hlídá Slunce. V mýtech egyptských je neurčitá psovitá šelma totemem temného Seta. Jako přítel lidí a jejich ochránce vystupuje vlk v indické mytologii i v dalších. Nejpěknější vysvětlení povahy vlka nabízí gnostická gemma v podobě talismanu Horapollo (!), vyrobená z jantaru a vyobrazující psohlavou korunovanou postavu se vztyčeným falem, uctívající první objevení se nového měsíce. Pro lepší porozumění vlčímu symbolu si připomeňme Kolovratův text, komentující alchymické dílo, jak je popsáno v Příbytcích filosofů: Nečisté věci, díky jejich „malomocenství“ (leprositas), jsou nezpůsobilé pro Dílo, říká Basil. Od Fulcanelliho, ale i od jinud víme, že rez je malomocenstvím kovů. O malomocenství a jeho vztahu k šupinám viz PF1, str. 233-234. Z toho lze vyvodit, že popisy matérie jakožto pokryté šupinami a puchýřky odkazují na toto malomocenství – řecky lepra. Šupina je řecky lepis (což by mohlo odkazovat i k latinskému lapis). Fulcanelli podobně jako Basil zde mluví o nutnosti sloupnout tento nečistý obal (což je „cizí“ nebo arsenikální příměs. Srovnej také řecké lype nebo lupé, které znamená „zármutek, bolest“ s tím, co se píše v 2. předmluvě k PF: „obklopené hlubokými temnotami, pokryté tísní a zármutkem...“) „což je operace snadno uskutečnitelná za pomoci aktivního principu, jímž je agens s pruhovanou přilbou.“ V PF2 na str. 182 pak Fulcanelli toto agens identifikuje s vlkem (latinsky lupus, řecky lykos). Kvůli důležitosti si zde dovolím citovat: Tento vlk (lykos) je zpočátku šedivý (gris) a nedává tušit, že ve svém tučném těle (corps grossier) skrývá hořící oheň (le feu ardent), živé světlo. Toto světlo se projeví při jeho setkání s oslem: z lykos se stává lyké první záblesk jitra, jitřenka. Šedý vlk změní barvu a stane se zeleným vlkem - což je náš tajný oheň, rodící se Apollón Lykegenes, otec světla. Velmi podobně o použití vlka píše M. Maier v Atalantě, str. 199-202. Z jeho výkladu vyplývá, že hladový a žravý vlk je plný života/ohně, který umí předat mrtvole krále, čímž krále oživí: „Pokud je mrtvý král sežrán vlkem, znovu se objeví živý, silný a mladý, neboť místo něho byl spálen vlk.“ Podle Maiera je to popis „první sublimace, omytí a povýšení“. Ještě zdůrazněme důležitý bod, totiž to, že vlk je zasvěcen Apollónovi (lykegenes = světlorodý). Apollón byl ztotožňován s Héliem, Hélios: Eli ios, božský rez. Podle M. Maiera je vlk „posvátným zvířetem Apollóna a Latony, neboť byl přítomen při jejím porodu a bez jeho přítomnosti by k němu nemohlo dojít.“ Dodejme, že Apollón se zrodil ukryt před Pythonem v temnotě jeskyně (odkud má být podle Maiera vytažen i vlk). Domnívám se, že had Python je zobrazen i v peci na rytině (Trigon sv. 4, str. 25) v nádobě na trojnožce – podobně, jako tomu bylo v Apollonově věštírně v Delfách). Král pak podle Maiera „přichází z východu“ – tj. z orientu (viz str. 58). Ještě bych chtěl upozornit na šedivost vlka – viz pan Legris, str. 75-76 a také str. 77, kde je šeď připisována Merkuru a je dávána do souvislosti se sv. Kryštofem. Snad to nezkomplikuji tím, dodává komentátor, že dám do souvislosti se sv. Kryštofem (Christoforos) osla (který také nesl Krista), a jehož vlk zadávil, čímž se z něj stal loup vert – zelený vlk, který snad odpovídá zelenému lvu – vitriolu. Další návod k porozumění symbolu vlka budeme hledat v Crowleyho díle. A zmínky nalézáme v Liber Aerum vel 418, Vize a Hlas: A už vidím na kole postavy, které se vykládají jako mečem ozbrojená Sfinga, Hermanúbis a Týfón. A to je chyba. Ráfek kola tvoří smaragdový had plný života; uprostřed kola je šarlatové srdce; a není možné vysvětlit, proč tomu tak je, ale šarlat srdce a zeleň hada jsou ještě živější, než oslepující bílá nádhera kola. Postavy na tomto kole jsou temnější než kolo samotné; vskutku, jsou to skvrny porušující čistotu kola, a kvůli nim a kvůli víření kola je nevidím. Ale na vrcholu, jak se zdá, je beránek a prapor; lze je vidět na některých starých křesťanských mincích, a jednou ze spodních věcí je vlk, a druhou havran. Symbol beránka a praporu je mnohem jasnější než ty dva další. Jas stále roste, až je jasnější než samotné kolo, a zabírá větší prostor než předtím. A říká o sobě: „Já jsem největší ze všech svůdců, díky své čistotě a nevinnosti svedu i čistotu a nevinnost, kdo však kromě mě by se měl stát středem kola. Vlk prozradí jen ty chtivé a věrolomné; havran prozradí ty, kdož propadají melancholii a hanebnostem. Ale já jsem ten, o němž je řečeno: On svede samotné vyvolené.“ „Proto na počátku Otec Veškerenstva povolal lživé duchy, aby prosívali pozemská stvoření přes tři síta, podle tří nečistých duší. A vybral vlka pro jeho chtivost po mase, a havrana pro jeho touhu po duchu; ale mě si vyvolil mezi všemi ostatními, abych předváděl pravé našeptávání duše. Těm, kteří se stali kořistí vlka a havrana, já neublížím; ale ty, kteří mne odvrhli, jsem přenechal hněvu vlka a havrana. A čelisti prvního je roztrhají, a zobák druhého pohltí mrtvoly. To proto mám bílý prapor, že jsem na zemi nenechal nic živého. Vystrojil jsem si hostinu z krve Svatých, ale lidé mne nemají za nepřítele, protože mám bílé a teplé rouno, a o mých zubech se nemá za to, že jsou to zuby toho, který trhá maso; a mé oči jsou vlídné, a oni mne nepovažují za vůdce lživých duchů, od nichž Otec Veškerenstva na počátku odvrátil svoji tvář.“ (Jeho atributem je sůl, atributem vlka je rtuť a atributem havrana síra.) Velmi známým bohem, který je provázen vlkem, je Apollón. Bůh věštby, umění harmonie a lovu, ale také ochránce stád. Vlk k němu bude možná působit nepatřičně, než si vzpomeneme na krutý osud Marsyáse poté, co prohrál s Apollónem soutěž v hudbě. Všechny šelmy symbolizují pudové bytí, vázané na temnotu – na zemi; a skrz pudové bytí člověk v sobě nachází původní světlo. Není to totéž, co říká C. G. Jung, ale je v módě se na Junga vymlouvat. Každý jeho čtenář má pak pocit, že porozuměl tajným skutečnostem. Šelmu je třeba ovládnout, ne však ve smyslu zotročování. Možná by bylo lepší použít slov uchopit šelmu. A ano, je to pořád naše dobrá známá Šelma 666, protože je opačným pólem Slunce. Apollon pochází z akkadského Aplu, syn, a konkrétně Apollón je Enlil Aplu, Enlilův syn. Enlil je archaický bůh, spojený s odlišnou - nám méně pochopitelnou, protože prastarou - duchovní realitou. Aplu se tak spojuje s velmi starým utvářením, magicky vzato s dobou, kdy toho lidi víc věděli, ale míň mohli. Apollón pochází tedy zřejmě z Mezopotámie, a do Řecka doputoval; něco si sebou donesl a něco přijal podle kulturních vlivů, kam se mezitím dostal. A není třeba podotýkat, že Apollón je solární, jeho sestra Artemis je lunární, Luna je luk, z ní střílí šíp Pravé vůle..

7. 7. - 19. 7. 2013, Kunkovice u Litenčic