Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Pohanský ples aneb Cesta tam a zase zpátky

Motto: "Jedu na pohanský ples," hlásím své mírně postarší mamince, když po mně chce jakýsi úkon o víkendu. "Na jaký ples?" směje se maminka. "To jako že se sejdete, co nechodíte do kostela?" "Ne, mami," vysvětluju. "pohani jsou většinou mladí lidi, kteří se modlí k jiným bohům, co tu byli před křesťany. Rádi tancují, sedí u ohně a chodí do přírody." "Aha, čundráci," uzavře to maminka. Byl jsem na poslední chvíli pověřen velmi důležitým úkolem. Budu spěchat, ale asi dorazím na poslední chvíli, kdyžtak mne kontaktujte... Pobaveně hledím na smsku, která mi dorazila těsně před srazem a váhám. Není přece jen možné, abych nezaznamenala, že Ondra, autor zprávy, pracuje jako zvláště tajný agent u BIS? No dobře, tak ne, ale náladu mám o poznání lepší. Včera večer jsem si totiž zlomila přezku u batohu a od té doby koukám na svět zamračeně a přemýšlím, co nepůjde (zapnout) dohromady. Na Roli (=brněnský výraz pro hlavní nádraží) se nicméně šťastně sejdeme v počtu 6 nohou a 8 tlap, tedy komplet. Přečetla jsem ve vlaku skoro půl detektivky, než se začalo mluvit, plkat a pít víno, a než se nabalila další děvčata, včetně jedné čtyřnohé. Jakmile dojdeme za baráky, půjdu čůrat, plánuji si skoro na konci cesty - jenže za baráky jsme nedošli a chata je tak blízko, že zvažujeme dát cestu ještě jednou dokola. Byla veselá a v rohu je ještě víno, sníh září do tmy a zima není tak hrozná. Hlavní chata mi prozrazuje cosi o nevyjasněných vztazích bývalých správců kdesi v minulosti, o očekávání příštích drobných stavebních radostí a o rodinných dovolených, kdy v rodinách dominují chlapi. Hodně ukecaná chata, kde se chodbami toulá plno neuzavřených myšlenek; a šotci utrápených emocí, jež se vyřinuly kdysi dávno v minulosti i zcela nadávno, ještě vloni, poťouchle čekají, až obsednou další podobné nešťastníky. Chata je strakatá a barvitá, jak jdu, každý kousek prozrazuje něco o své době a o svém původu a o svých současnících a nejlepších časech; je to pitoreskní místo, asi se tu často tancuje, majitelka Romča je řízně maminkovská a kuchyně výborná. Ke dvanácti tlapám se přidávají další čtyři - skoro-maxipes Fík je pomalý, rozšafně chlupatý a psovitý po vidu, sluchu, hmatu i čichu... a Vlča-Morgana, co měla být pudlík, se jej zas tuze bojí. K seznámení nedojde, škoda, potkáme se jenom jednou letmo na vycházce před chatou. Mohl to být dobrý kamarád. Kdykoliv někam přijedu, skončím v dependenci... No, trochu přeháním, úplně vždycky ne. Už bych to ale mohla brát jako pravidlo. Všechny dependence v sobě mají stejný pach krátkodobosti a neusazení, stejnou dočasnost a skrývání pod pokličkou. Cancoury spěchu se krčí v koutech a chodby i chodbičky skrývají příchuť zakázaného. Pokoj je maličký, jako kdyby chtěl dosvědčit svoji prchavost v čase, barevné povlečení láká k povalování. Ale to zatím nemám v úmyslu. Večer se rozbíhá zvesela. Letmo poznávám nové lidi, naštěstí dík své odjakživa bídné sociální paměti budu mít radost ze seznámení ještě příště i přespříště. Z rohu teče medovina, Morgana se přestává bát a vlci před chatou vyjí na zasněženou krajinu. Jiskřivá zima - psalo se kdysi v reklamě TV Nova sama na sebe. Krásná jiskřivá zima. Už vím, co nepůjde zapnout dohromady. Svoje konflikty si nosíme sebou, i kdybychom šli na kraj světa. První noc mám nepočítaně utahanou. Zatímco mi dopoledne lezlo do postele nezvané sluníčko, po poledni, kdy vystrkuji kokos, se obloha zatahuje a mírně posněhává. Po nerozhodném přešlapování mezi oběma chatami jdu na vycházku s Morganou. Kamarádíme se s cizími psy a společně vyštěkáme lyžaře: když se jej Morgana vyděsí a začne naň štěkat, přidám se k ní. Ať nemá pocit, že je v tom sama. Nablízku nikdo známý, kdo by si myslel, že jsu trhlá... Potom svorně zalehneme do postele - a zaspíme půl tanečního nácviku. Stejně je jasné, že toho moc nenatancuji - ne že bych někomu s chutí nepošlapala vanilky (=brněnské slovo pro končetiny), ale nějak na mne ta pohybová radost ne a ne tentokrát přijít. Je vždycky fajn, když se najde někdo, kdo sdružuje lidi. Kdo dá téma, program, kdo se postará o ubytování a je tam tak někde v pozadí, takže k němu máme důvěru. Nevím, jak mají Cody a Jana úkoly rozdělené, ale vyčíst jim mohu jenom to, že nevzali Enkiho - i když i to chápu, jen mi Enki scházel. Takže pochvala za ples, za místo a počasí, za pouštění muziky, za chuť dát něco druhým. Taneční sál je stejnou expresivní koláží, jako celá chata. Barvitost se přelévá do neklidných nohou i myslí a šotci tanečníčci popouzí vzpomínky na minulé plesy i na minulý neklid, který je vlastní všem inspirovaným. Každý něco hledá... Jak se večer rozbíhá zvesela, vezu se jeho proudem a unáším se odrazivou lačností i svobodou, že nic neorganizuji, o druhé se mohu starat jenom proto, že se mi zachce, a že mohu tancovat nebo sedět a pít víno nebo pozorovat lidi, radostně či škodolibě. Což taky dělám - pozoruji lidi a chytám lelky nebo cizí myšlenky, piju víno a pak i tancuji, když už v pozdějším večeru muzika trochu přitvrdí a nikdo mne nechce držet v páru - držení v páru Morganku děsí, že mne jí chce někdo ukrást. Ale nebudu se vymlouvat na psa. Dál poznávám nové lidi, z rohu teče medovina, Morgana se přestává bát a vlci před chatou vyjí na zasněženou krajinu. Uvízly ve mně cizí myšlenky o pomíjivosti krásy, která není doplněna jinou cenností, o nechuti ke stávajícímu zaměstnání, okošatělému povinnostmi; o velikém vzteku, když něco nevyjde, ač se už tehdy vědělo, že to vyjít nemá; o hledání sebe mezi druhými, o nedůvěře ve vlastní šťastný osud, který je přece tak zjevný, a o těch, kteří nechodí na schůzky. Někdy nejdou konce pásku zapnout dohromady. Svoje konflikty, zapsané v osudu gravírovaným písmem, si nosíme sebou, byť bychom šli na kraj světa. Ale stačí opravit přezku a zase to půjde. Odcházím mezi posledními hlavně proto, že mne spolubydlící z dependence tuze vyděsili, když jdou najednou všichni zalehnout. Druhou noc spím jak by mne praštil. Slunko se jiskřivě odráží na sněhu, a Peťa mne budí, vstávej už jedeme... no ještě že jsem si večer schovala rohlík. Je to fofr. Tanečními prostocviky jsem si namohla haksny (=jiné brněnské slovo pro končetiny), do kopce funím, Morgana běhá jakoby nic a Ondra mi nese batoh. Cestou zase vytahuji knížku a bezmála dočítám druhou půlku detektivky. Nikdo si nechce moc povídat, jenom Štěky, když znenadání potkává rodiče. Střídáme čtyři vlaky a nebe se zatahuje stejně jak včéra, ač není letní běh počasí. Romča měla připravenou česnečku, kterou jsem si nesnědla, cesta je dlouhá a má návratovou náladu; a strakatá chata se tříští do barevných sklíček dojmů. Do útržků myšlenek, které ukáží celek jen v soustavě zrcadel. Hverjar eru ther brúdhir, er ganga i brimskerjum ok eiga eptir firdhi for? Hardan bedh hafa ther inar hvítfoldnu konur ok leika i logni fátt. Jaké to nevěsty nesou se sutí a podél zátok stoupají? Bílé jsou kápě, z kamene lůžko a v bezvětří málo se baví. Sága o Hervaře: Příběh Gestumblindiho, tj. příběh Slepého hosta (kterým je Odhinn, bůh s jedním okem) Tento článek je stejně jako jiné literární verbalizací mých dojmů v kontextu situace, jež mne inspirovala. Není to objektivní hodnocení: Jestli tam někdo z vás byl a viděl či vnímal něco jiného, vězte, že jsem fantasta a jen si tvaruji skutečnost dle svého.

22. - 26 2. 2013, Kunkovice u Litenčic & Brno