Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Já & pes & les Dojmy z MeziSvětů 2012 a jiných světů na pomezí

Dlouho jsem přemýšlela, jak svoji tradiční reportáž z MeziSvětů tentokrát pojmout. Od začátku bylo vše jinak a otevírající se scéna letošního setkání byla zšeřelá nejasnostmi a spory, kontakty s podivnými, ledově chladnými bohy a asi i koncem světa, který se blíží v sedmimílových botách. Asi před 50 miliony lety žili na zemi společní předchůdci vlka, šakala a kojota: masožraví savci Miacidus, tělem podobní lasičkám, žijící na stromech.. ale chrupem příbuzní vlku. Byly to nejchytřejší žijící šelmy. Spojení s pozdějšími psovitými šelmami je prokázáno dle počtu chromozomů – vždy je jich 78, jako je 78 karet v balíčku tarotu. O 10 milionů let později se objevili po zemi chodící Cynodictové a za dalších 20 milionů let to byl pra-pes Tomarctus se stejným počtem zubů, jako mají dnešní psovité šelmy, byť spíše menšího tělesného vzrůstu – jako liška. V době kamenné se začaly psovité šelmy, především vlci, někdy i šakali, sbližovat s lidskými lovci. Vlci se drželi kolem ohnišť a jeskyní, kde jim lidé nechávali kosti a další odpadky z úlovku. Lidské ženy kojily vlčí mláďata, aby si naklonily Velkého ducha vlků, jenž byl jedním z prvních kmenových zvířat, totemů – tedy aby si hlídače, varující vytím a vrčením tlupu lidí před nebezpečím, zavčasu ochočily a ten je přijal do svého společenství. Vlčice toto spojenectví nejednou lidem oplatily, když odkojily lidská mláďata a přijaly je do tlupy. Nástup na scénu Pobyt na MeziSvětech se hlásil a vyřizoval na začátku září. To nebyla dobrá doba, hlavně kvůli rodinným rozporům, které tehdá nechutně uprasily atmosféru. Ale protože neštěstí nechodí nikdy samo, nabalovaly se další. Utahalo mne to, nechtěla jsem pořád s něčím bojovat – brala jsem nejednou Morganu-Vlču a jenom tak někde courala, šla na psí výlet s kamarádkou anebo podlehla pustému zírání do blba. A těšila jsem se na lidi na MeziSvětech, společné mluvení i mlčení. A tak. Když jsem se z pořadatelských míst dozvěděla, že s Mo nikam nejedu, bo Vlča by byla pes navíc, setkání je pro lidi a ne pro psy a mám radši zůstat doma, cáklo to na mne jak ledová sprcha a kapičky setřepávám ještě teď. Nehledě na praktickou nemožnost požadavku se mne to dotklo i jinde a proto píši to, co píši, a ne něco jiného. Někdy, a spíš výjimečně, do sebe myšlenky sednou jaksi jinak, a myšlenka plodí představu a z ní vznikají jiné a další, větví se jak strom a bublají jak potoky po dešti, a s původním impulsem už nemají co na práci. Memento mori a o nikoho se nestarej, od této chvíle až na konec věčnosti, a dobře si to pamatuj. Vše se vyřešilo, domluvilo a dobře dopadlo. Ale člověk, který prošel branou dovnitř, nikdy už nebude stejný jako ten, který zůstal stát před ní (Timothy Leary), naštěstí, protože lepší je něco vědět, než to nevědět. Soužitím s lidmi se vlk měnil – z člověka se stal vůdce smečky, psu se zmenšila smyslová centra a má menší hlavu i mozek a kratší čenich. Změnou potravy se změnila struktura srsti a spojením s člověkem se vyvinuly jiné komunikační potřeby – pes má ocasní žlázku, umí ocasem vrtět a mávat, v jistějších obživných podmínkách hárá fena 2x ročně; chudší je psí vizuální vnímání a rychlost či vytrvalost pohybu. Pes je nejstarším zvířecím společníkem člověka – vlčí a lidská smečka mají podobnou sociální strukturu, vlk a člověk umí rozpoznat konkrétního jedince; vztahy mezi lidmi mezi sebou a vlky mezi sebou jsou stálé, což není ve zvířecí říši obvyklé. Vlk i člověk měli kdysi stejnou kořist a stejná loviště. Spolupráce obou lovících smeček byla výhodnější pro přežití, než konkurence. Je dobré si to pamatovat. Domestikovaná zvířata lze rozdělit na užitková (dobytek, drůbež, holubi, králíci), dopravní (osli, koně, velbloudi, poštovní holubi), kočky a psy. Kočkám a psům je dávána role průvodců člověka: mají vhodnou velikost a jsou schopni se naučit udržovat čistotu. Toho by, mimochodem, bylo schopné i prase, ale nikdo ho to neučí a taky na klín je moc velké. Kočka v pravém smyslu domestikovaná není dodnes. V přirozeném prostředí využívá podmínek, které jí nabízí dům; v nepřirozeném prostředí je prostě zajatá – v bytě nebo v kleci. Protože se neváží na jedince ale na obydlí, je kočkám přisuzováno spojení s ženskostí. Také ženy byly vázány na dům, a jsou to ženy, kdo domácí zvířata krmí v podmínkách usedlé společnosti. Domestikace užitkových zvířat i kočky odpovídá období, kdy lidé ustali s životem na cestách a pořídili si majetek. Kočky byly ctěny jako nositelky štěstí a ochránkyně domu, tj. jako vtělení domácích duchů, a jako strážkyně chrámů, bránící místo před krvavou lázní svých divočejších příbuzných, nezkrocených sil tygrů a lvů. První den Zase s plným batohem, jako pokaždé. Na nádraží se potkávám s kamarádem a jeho psím/vlčím společníkem. Morgana je rozčilená, že je někdo větší než ona a musím ji mírnit. Zakrátko se usazujeme v teplém kupé, kamarád nekompromisně vyruší dvojici, která se zašila za zataženými závěsy. Vejdeme se všichni, ač se velkého vlka malá Vlča, která měla být pudlík, bojí; ale za chvíli i tento drobný konflikt sedne. Další vzrušení přinese až konec cesty, který jsme se rozhodli zdolat pěšky. Mužské plémě ale nemá trpělivost a při prvním náznaku bloudění je potupně přivoláno auto. Doubravka, jak se chata jmenuje, má v sobě cosi funkcionalistického. Strohý duch první republiky je překryt novějšími, vcelku funkčními úpravami. Ty se musí líbit především dětem. Škol v přírodě bylo za posledních deset let na místě určitě víc, než kterýchkoli jiných rekreantů a první hodiny pobytu slyším ve vzduchu křik dětí a školní zvonění, zvuky, které se uhnízdily někde v koutech a dotírají mi teď na mysl. Doubravka dělá čest svému jménu – je renovovaná dřevem a je-li někdo pro druhou etymologickou spojitost, pak i duby jsem na místě viděla. (Doubrava, dúbrava (Dubrovník), donbrowa je praslovanské slovo odvozené od dumbros, dumros, řecké drymos (viz drys, dřevo) s původním významem les; spojení s dubem je pozdější přídavek). Les je místem setkání dvou světů, toho civilizovaného a řádného s oním chtonicky chaotickým – je tak symbolem podvědomí, jímž každý hrdina prochází na počátku své cesty. Chata „les“ není jen tak obyčejný les, to je místo setkání, které je lesem, hranicí, přestupem. Na konci lesa bude u řeky sedět král Rybář... nebo tam bude převozník? Příznačně pro obecnou situaci se v chatě potkal Harpechar, Hoor-paar-kraat, tj. Horus – dítě a rušiví asúrové světložrouti. Už vloni a myslím i předloni jsem psala, jak je nemám ráda a zase na mne blikali nejmíň z pěti počítačů. Jeden by úplně stačil. K doplnění všeho zmatku se přidal solární uvítací rituál. Nemohu si pomoci, ale nějak zapadl: Saturnštější, tj. pomalejší, staženější setkání nepamatuji, a to se dívám hodně dozadu; jenom nevím, kde se tu Saturn vzal. Kakofonii místně i časově přítomných bytostí nakonec korunovala bohyně Skadi provázená vlky, již jsme uctili v pár přeživších kouscích někdy k ránu. Jednoznačně to vyhrála na celý zbytek setkání. I v mýtech potkáváme psa za zajímavých okolností. Jsou dva druhy mýtických psů – ti, kteří žijí v podsvětí a jsou božského, ba dokonce před-božského, tedy démonického původu, a potom psí společníci hrdinů. V nejstarším dochovaném, stěží srozumitelném náboženství Sumeru se setkáváme s kontaminovanými zobrazeními božstev, kdy některá obsahují psí prvky. Spojení dávných bohů s podobami zvířat je památka na pravěké myšlení lidí, které se postupem času stalo nepochopitelné a prastaří se proměnili démony. Podobně v mytologii germánské, kde podsvětí střeží pes Harm, potomek obrů, a tamtéž je uvězněna v řetězech jiná šelma zplozená obryní a bohem Lokim – vlk Fenri. Obrovský řecký strážce podsvětí Kerbéros (latinsky Cerberus) byl trojhlavým potomkem hadí ženy Echidny a obra Tyfóna. Jako mladík byl Kerbéros zachráněn podsvětním bohem Hádem před útokem Harpyjí a z vděku se stal jeho společníkem. V Egyptě má šakalí hlavu Anubis-Anupev a kontaminací psovité šelmy je i podoba Setova-Sutechova. Psího společníka Arga měl Odysseus nebo Orion a Orionovi psi se dostali i na oblohu jako Malý a Velký pes. Podle učení Thelémy je to právě Psí hvězda, Sóthis, Sírius, Canicula, ze souhvězdí Velkého psa, odkud na nás působí nejstarší bohové, Anupev, Set-Sutech a Hor, aby na zem, přesněji do člověka, jejich potomka, vnesli Ducha: „Smrt je tady pro psy. Udělals chybu? Lituješ? Je strach ve tvém srdci? Tam, kde já jsem, nic z toho není. Nelitujte padlé! Nikdy jsem je neznal. Já pro ně nejsem. Já neutěšuji: nenávidím utěšovaného & těšitele. Jsem jedinečný & dobyvatel. Nepatřím otrokům, kteří zahynou. Ti ať jsou prokleti & mrtvi! Amen.“ (AL, tj. Kniha zákona, II/111 – 115; podstatou sdělení je do češtiny nepřeložitelná přesmyčka dog-god, pes-bůh, kdy pes je bohem, ale člověk zůstává povrchním psem, dokud se na svět nepodívá obráceně). Druhý den Toto setkání plynulo bez překvapení, což bylo trochu na škodu. Program se ostudně dobře vešel, nic se nehonilo a nic neutíkalo v chaotickém proudu kamsi do věčnosti. Chybělo mi to – ale už jsem psala vloni, že všechna chaotická setkání získávají svou neorganizovaností svatého ducha..., který se bojácně drží zpět, kdykoliv vidí přesnou, řádem opečovanou strukturu, shůry pečlivě řízenou... Procházím dnem a jeho přednáškami a nocí a její komunikací. Vládne neobvyklý klid, který vyvolává mámivou spokojenost. Poslechla jsem o Zlatém věku, vyzkoušela cvičení posvátné geometrie (ani nevím, co mí kamarádi dělají – chyba, kterou je nutno napravit), sama jsem přednášela o psychiatrii a pak se nechala unášet dynamickou postmodernou o Karlíkovi a továrně na čokoládu. Povídám se správci domu o psech a o bydlení na chytě a v lese. Nakonec jsou to příjemní lidé, kterým je líto, že se s nimi nebavíme. Film o válkách už tentokrát tolik nepůsobil – taky ho vidím po stopadesáté, ale viděla jsem ho ráda. A taky já & pes & les – nebylo mokro, v jemně větrném dni se dobře šlo, na kopec a za kopec, cestou a mlázím. Ještě Morganu načesat a máme po osamělé hodince. Lidé si pořizují psy ze dvou základních důvodů. Psa si pořídí člověk, protože je sám a chce mít objekt péče, plátno pro projekci své osamělosti a svých nedozrálých citů. Z takového psa se stává mazlíček, který je koupán, česán a jinak natřásán, nosí obleček a botičky a dostává se mu nejlepší péče. Ale už to není pes, protože duše strádajícího člověka jej zcela pohltila a učinila jej věcí. Povšimněme si, že v našem právním řádu je pes stále věc; analyticky vzato je to objekt, určený k vytěžení. Pes-objekt je tu proto, aby těšil člověka, když člověk chce, nikoliv proto, aby člověk těšil psa. Pes pak může být odložen, když člověk necítí potřebu býti jím naplňován a těšen a má pocit, že by pes zavazel jeho svobodné zábavě. Proč by měl být člověk odpovědný za dobré pocity nějakého psa, že. Psa si také opatří člověk, který potřebuje společníka. Spojení se psem naplňuje potřebu opory a samoty, pes je subjektem hodným důvěry. Člověk psu poskytuje teplo, stravu a lásku, pes člověku vrací přátelstvím a spojenectvím. Pes-kamarád nedostává obleček a botičky, proto oděv je potřebou lidskou, nikoliv psí, nechodí ani do psích lázní a psího kadeřnictví – zato je mu dopřáno jít se svým člověkem do lesa nebo do restaurace mezi přátele. Pes má svého člověka rád a člověk má rád svého psa, proto k sobě přistupují nesobecky a chtějí být spolu. V důsledku se člověk se psem stahují do sebe, tvoří celek, malou smečku; často je tato smečka mikrosystémem uvnitř většího společenství. Je-li víc lidí se psy, je vytvořená smečka větší, ale pořád je to přátelské spojenectví dvou přírodních tvorů, vzájemně se podporujících. Všimněte si, že pes je rád, když mu dáte práci: lovit, hlídat, ale i podávat tlapu nebo dělat kotrmelce – jen když je to mezi jinými lidmi a psy. Třetí den – fyzikální Na přednášky z fyziky se každoročně těším – pro mne je fyzika okultní věda, využívající podivných nesrozumitelných prostředků i představ a promyšleného kódovaného jazyka, kterému se říká matematika. Dokud poslouchám, jak fyzikální realita vypadá, zdá se mi problém jasný a řešení průzračné, ale běda, když přednášející skončí. Nevím nevím, nakolik mi pomohlo 10 stran zápisků. Tak třeba Hamiltonův princip extrémní akce mi svou průzračnou logikou připomíná Knihu zákona – ta taky hovoří jasně, když člověk ví, oč jde, a pojem síly ani Theléma nezná. Jenom ten tajný kód fyziků ne a ne pochopit a bez něj se asi neobejdu. Přednášky měly snad 6 hodin, už jsem to nezvládala počítat. V mezičase jsem šla s Vlčou do lesa, zase údolí a kopec a skoky přes kaluže, bažiny, teda hlavně moje skoky, psovi to bylo celkem jedno – a stihly jsme to výborně, protože hodinku dvě na to, co jsme se vrátily, začalo pršet. Corny mi daroval oběd, mohla jsem se tedy najíst i za Morganu, která sveřepě držela hladovku. Její misku s chutí spořádal vlk, žádné jídlo nepřišlo na zmar. Večer, po snivě pochmurných obrazových tarotových inspiracích, mi bylo dopřáno léčení nespavosti a nevyrovnaných meridiánů akupresurou a energetizací. No – nejsem si jista, že bych spala bez chybičky, ale určitě mi to vadí mnohem míň, což je vynikající úspěch. Už jsem si s nevyspalou umrčeností připadala jako nějaký neurotik. Pozdní večer pak byl nezvykle klidný až trochu zaťáplý, jako kdyby velká psí packa na všechny šlápla. To ten Saturn. Tarot je symbolickým, dle jasných pravidel kódovaným vyjádřením spojitostí stvořeného vesmíru. Není jevu či situace, které by nebyly některou z karet popisované. V tarotových Atu, dvaadvaceti archetypových, božských obrazech, najdeme psa na kartě Poustevník. Podstatou karty je popis vývojového stavu já či zasvěcovacího procesu (to je to stejné), kdy se člověk, zasvěcení podstupující a obvykle označovaný jako „hrdina“, stahuje z vnějšího světa. Tato situace nenastává ve vývoji hrdiny jen jednou, ale opakuje se, pokaždé sycena jinou potřebou – jednou je to nalezení osobní minulosti, jindy potřeba odevzdat plody své práce celku lidí, kolektivní duši světa – ač to neradi slyšíme, sám člověk neznamená nic a jedinec je bezvýznamný, nedává-li vše, co získal, souběžně druhým. Také může jít o navázání spojení se základem lidství, kořenícím v zemi, ve světě prastarých bohů a obrů, vládnoucích nám od dob, kdy lidstvo ještě bylo mladé. Poustevníkem je ten, kdo je dobrovolně sám, kdo odchází ze světa klamných vjemů, jejichž lživost si uvědomuje. Jen samota umožní odstup a nadhled, jiné řešení není. Aby hrdina měl ve svém rozhodnutí podporu, má společníka, psa. Trojhlavý pes z obrazu není žádný miláček, je to Kerbéros, strážce brány do podsvětí, bytost nepoddajná, silná a zdánlivě nepřátelská – tedy přesně těch vlastností, jaké potřebuje získat ten, kdo se stahuje z pozlátka, jež brání lidem v započetí, průběhu či dokončení zasvěcovací sebepoznávací cesty. Poustevník - samotář je k pozorovateli karty otočen zády, čímž se zdůrazňuje plynutí času a odchod hrdiny, který již dosáhnul aspoň záblesku světla poznání, skrz lán obilí mimo dosavadní svět, doposud letní, a tedy zdůrazňující individuální nabytí gnoze. Karta je asociována se služebným znamením Panny, kdy služba znamená odevzdání se Pravé vůli, tj. vývojové cestě, zvané zasvěcení. Onou pannou je Persefoné, dlící půl roku s matkou Déméterou a půl roku u svého manžela Háda (ne, opravdu to není vegetační mýtus, přemýšlejte, lidi). Znamení Panny je ovládáno planetou Merkur, tj. Logem, Sofií, Chiah, stvořitelem všech světů a průvodcem duší do podsvětí. Kartě patří hebrejské písmeno Yod, mající tvar drobné kapky, spermatozoonu, základu života. Hebrejské slovo yod znamená ruka, první a stále nejdůležitější pracovní nástroj člověka. Skrz naše skutky se přenášíme přes propast času. Ten, kdo se uchyluje do samoty, tak činí nejen skrz odchod do ústraní podzima, nejen ukrytím světla já do temnoty země, kde má přežít dobu nejáství, ale také spojením se psem, jediným společníkem, kterého přijal, aby brána do nepřístupných oblastí zůstala otevřená, a ABY MU BYL OPOROU A POSÍLIL JEHO VĚDOMÍ, dokud nebude čas k opětovnému vstupu omlazeného nebo předaného já do vnějšího světa. Bůh vědění, písma a matematiky Thovt-Hermés-Merkur je tím, kdo posílá psa za hrdinou jako pomocníka. Žádný člověk nemůže jiného člověka provázet do podsvětí, kde je každý za sebe; to umí jen pes. Do země se vracíme, abychom jindy mohli volat do nebes. Zemí se posilujeme, aby náš hlas dolehl ke vzdáleným světům. Zemi prosíme, aby se jako hora zvedla... jen tak můžeme spojit nespojitelné a splnit úkol věků. Čtvrtý den Neuvěřitelně hnusné počasí, kdy fučel vítr, hustě pršelo, do toho sněžilo a byla zima, v půli odpoledne vystřídalo husté sněžení a mráz. Jestli jsem dobře pochopila souvislosti, mohu přiřknout tento jev Skadi, kterou jsme tak vytrvale vzývali první den. Sníh na konci října? … a tak proč ne. Přednáška o paktech s bytostmi mne zaujala jako všechny přednášky na toto téma. Jediné, co mi v ní chybělo, byla trocha chaosu. Taky další přednáška byla magická a mezi tím jsem vyšla s Mo do lesa, aspoň na jeho kraj, protože v mokrém sněhu mi to klouzalo a Mo, která sníh nikdy neviděla, se v něm honila, válela a olizovala jej, ať si foukalo nebo ne. Kvůli mokru a chladnému povětří se nakonec rituál sestupu přesunul dovnitř. Trochu jsem byla ráda, protože jsem měla blbé boty, a trochu mi to přišlo líto, bo rituál k Samhainu patří ven. Večer jsme si vytáhli každý jednu kartu na téma co mi daly MeziSvěty, kterou jsem (ráda) musela stručně vyložit. Bylo to zábavné. Už nevím, o čem jsme do rána mluvili, ale i to bylo příjemné. Šalebně, mámivě příjemné. Jako když hledím na hladinu řeky času, a ona plyne okolo mne, a já zůstávám stát. Má Bůh žít v psovi? Ne! jen ti nejvyšší patří k nám. Ti se budou radovat, naši vyvolení: ten, kdo se rmoutí, k nám nepatří. Is a God to live in a dog? No! but the highest are of us. They shall rejoice, our chosen: who sorroweth is not of us. (AL II/19) Nemáme nic společného s vyvrženci a neschopnými: nech je zemřít v bídě. Neboť citu nemají. Slitování jest neřestí králů: rozdrťte ztroskotance & slabochy: tohle je zákon silných: toto je náš zákon a radost světa. We have nothing with the outcast and the unfit: let them die in their misery. For they feel not. Compassion is the vice of kings: stamp down the wretched & the weak: this is the law of the strong: this is our law and the joy of the world. (AL II/21). Opona Konec jsem zaspala na všech liniích, kolébána řekou Styx, prsty zabořené do teplé srsti své průvodkyně. Ruka – tlapa. Jenom jednou jsem se vyděsila zlého snu. „Pes nepatří do rituálního kruhu,“ slyším. „Je třeba se izolovat,“ doplňuji nevyslovené. „Pryč se vším, co nemáme pod kontrolou a co není našemu oku příjemné.“ Zdá se, že jsou i takoví, co se do toho podsvětí nikdy nedohrabou, byť je to z kopečka dólu. Kliďte se! posměváčci; dokonce i přesto, že se smějete mé důstojnosti, nebudete se smát dlouho: potom, až vy budete smutní, vězte, že jsem se vás zřekl. Kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý; kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně. (AL II/56,57).

9. - 11. 11. 2012, Kunkovice u Litenčic