Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Mystérium poustevníka

V sobotu, už za tmy, jsem prohrabovala ohniště, ve kterém žhnuly zbytky starých účetních dokladů. Skartovačku nemáme, tak co s nimi. Společníka mi dělal jeden z těch Samových náctiletých kamarádů. Tento mohl mít posledních -náct, tedy devatenáct, a byl trochu přiopilý. "Víte," povídá mi, "nejhorší byl ten návrat do reality". Tak popisoval svůj nejhlubší zážitek z letního kursu, který byl zážitkový a extrémní a na mladá děcka zapůsobil. "Tam se nikdo nemohl přetvařovat, podmínky nám to nedovolily. Všichni jsme si věřili. Ale venku je tolik falešných lidí!" Asi stárnu - toto nadšení je mi cizí. Ne vždy v extrémních podmínkách ukážeme pravou tvář; je to jenom jiná tvář. Sebevíc pravdivá a užitečná, není pravější než jiné. Žádná pravá není. A důvěra už musí ležet ve dvojici lidí, kteří do vztahu vstupují. Skupinová důvěra je chvilkový malý egregor, skupinová duše, která zmizí, když ji nekrmíme společnými zážitky. Duchu země, vzpomeň si! Duchu moří, vzpomeň si! Vnes své světlo do mysli druhého člověka. A bude tam pořád zářit. Jako živá přítomnost. Jako moje stopa v mysli tvé. Jako Ty blikáš svým plamínkem ve mně. Ne. Můj záblesk? odraz? bude v tobě a a opačně. Ne, to taky není ono. A nezapomeň, že rituál se musí pravidelně opakovat. Chléb pro uctění mrtvých jím na onom místě, na připraveném nádvoří. Vodu pro uctění mrtvých piji na onom místě... *** Celý denjsem měla rámcově vymyšlený. O jeho podobě jsem neváhala od posledního studijního odpoledne v Ku. Přípravy nevyžadoval. Domluvila jsem se sice s R na půl pátou, ale svého muže znám. A když jsem mu o půl páté volala, jestli už jede, a on řekl, že tu bude za patnáct minut, ne čekala jsem jej dřív jak za půl hodiny. Původně jsem chtěla posedět na židovském hřbitově. Je to moje oblíbené místo; tady jsem měla první magii-dotvrzující zážitky, tady se To něco událo - sice dávno, ale je to tu. Jenže byl pátek a v sobotu je šábes, hřbitov se zavírá o hodinu dřív. No nic, počkám před hřbitovem. Tak sedím na lavičce a pozoruji hustý provoz aut, šalin a motorek. Kdysi to byl klidný koutek Židenic. Projede i pár vlaků (směrem do Brankovic). Pod lavkou lezou mravenci k rozlousknutému ořechu po vlastní dálnici. A slunko svítí a dělá ostré stíny. Ani ne o čtvrt na šest sedám k Romanovi do auta a směřuji jej na Stránskou skálu. Vsuvka pro ne-Brňáky: Stránská skála je skalnatý kopec, výběžek nedalekého krasového vápence. Najdeme jej naproti Bílé hoře, kam chodíme na Horův jarní rituál. Je zde doloženo jedno z nejdávnějších osídlení Moravy z doby staršího paleolitu, když tudy ještě tekla Svitava. Na Stránské skále, přesněji ve Stránské skále, stavěli Němci podzemní fabriku na výrobu tajných zbraní. Nadzemní část se rozkládala v nedalekém údolí, jmenovalo se to nějak jako Flugmotorwerke, a pak začala být továrna známá jako Zetor. Do konce války Němci nestihli podzemní část fabriky dostavět, zbyla provrtaná země a hluboké tunely. Tedy si komunisté vybudovali kryt pro papaláše, kam se nám před pár lety podařilo vloupat. Na skalách, jejichž stupňovitou výšku odhaduji do 10 metrů, cvičí horolezci a lozí místní omladina, v keřích přespávají bezďáci. Stromy tu skoro nerostou, stupně jsou porostlé jen trávou a keři. Při pohledu na západ je pěkně vidět Brno, nejhezčí pohled ale máte na industriálně neutěšené temně romantické pláně Zetoru. Pod Stránskou skálou se krčí vesnička s droboučkými domečky, skoro jako chaty. Teď už se tu roztáhlo pár milionářských sídel a vesnička patří úředně pod Slatinu. Pohodili jsme auto mezi malými domky a protáhli se na hlavní cestu, krmenou hubeným asfaltem a vedenou jako trasu pro výletníky. Pak jsme zahučeli do křů a protáhli se k hlavnímu vchodu do umělých německých jeskyní. Je to stísněné místo, skály se k sobě přibližují, z nitra země táhne zima a vlhko, a úzkostný pocit ještě podporují náletové dřeviny, tísnící prostor. Dala jsem Romanovi připravenou čajovou svíčku, ať si ji zapálí. Jako správné dítě města a techniky si začal zoufat, že nemá baterku. Přiznám ale, že jsem ho vůbec nedokázala poslouchat. Se zapáleným světlem jsem stála u díry do tmavé země a najednou jsem se potřebovala soustředit na chvíli, kdy vstoupím a vnesu světlo pod zem. Před očima jsem měla desítky barevných obrazů - začalo to Poustevníkem, orbou, pohřbem, pak Koré, Kybelé, legendy o Rosenkreuzovi a další, už nevím co. Mnoho vyprávění a mýtů se mi spojilo do jednoho celku a zprostředkovalo nečekaně zahlcující zážitek - takový, kdy má jeden pocit, že všemu porozuměl, a je zaplaven pocitem posvátna. No a pak jsme tápali vlhkou jeskyní, ve které se zdála být tma, hledali jsme v odbočce hlavní chodby místo pro uložení svých svíček a snažili se v hadrových teniskách nezabít na kamení a vodě. Postáli jsme tiše u svých svíček a poslouchali takové to jeskynní kapání a šplouchání. Opatrně jsme se vydali zpátky a jak jsme vylezli, znovu tu byl posvátný pocit a vědomí toho, že v zemi zůstalo něco, co jsem tam vložila. Teď to tam bude působit. Už předtím jsme se dohodli, že Stránskou skálu projdeme, takže jsme pokračovali dál. Chtěli jsme se dostat na nejvyšší bod, k tomu ale bylo třeba lozit. Vyšplhala jsem se kamenotokem, jehož trasa byla spíš pro pavouky než pro lidi. Nahoře jsem hrozně funěla a z námahy se mi klepaly svaly na nohou. Zděsila jsem se, jak bídnou mám fyzičku, když mne porazí 50 metrů výstupu. Pak už se šlo hezky. Na skále trénovali volnolezci, vedle stál s lanem menší pionýrský oddíl. Na výstupku si četl študák, cestičky se kroutily mezi kopečky, sluníčko svítilo a ve vzduchu byl podzim. A v zemi hořely svíčky, moje a Romanova, a bude tam hořet dlouho potom, co zhasne. Okolo nás běhali psi bez košíků, kteří neposlouchali hvizd svých pánečků a pochtívali něco k snědku, běhali vesele mezi trsy a honili se za balónky. Byli jsme domluvení, že večer půjdeme do kina na něco neobvyklého; vybrali jsme si korejský film Oldman. Byl to zvláštní film s hrdinou, který se nechová hrdinsky a nic nepochopí. Poslední částí rituálu měla být Slavnost. Navrhla jsem už dva dny předem, že půjdeme na víno, ale do takové hospody, kde nepotkáme nikoho známého. Zůstali jsme stát na rohu před kinem, protože jsme se nedomluvili do jaké. Potom jsme vybrali Sherlocka a nakonec byli zase U Bolka. Ač to v pátek nebylo pravděpodobné, nikoho známého jsme nepotkali a večer končil tím, že mně bylo z vína trochu špatně. Vždycky jsem byla bídný pijan. *** Ve jménu nejtajnějších duchů Nar Marratuk moře pod moři a Kútulu hada, který mrtev spí tam za hroby králů tam za hrobkou, v níž Inanna dcera bohů našla cestu k nešťastné dřímotě ďáblice Kutuleth. V Šurrpak volám tě, abys mi pomohl! V Ur volám tě, abys mi pomohl! V Nippur volám tě, abys mi pomohl! V Eridu volám tě, abys mi pomohl! V Kullah volám tě, abys mi pomohl! V Laagaš volám tě, abys mi pomohl! Povstaňte, ó síly z moře pod všemi moři z hrobu za všemi hroby ze země Til. Jděte k Sinovi Nebovi Ištaře Šammašovi Nergalovi Mardukovi Adarovi! Dome vody života, bledý Enkidu slyš mne! Duchu moří, vzpomeň si! Duchu hrobů, vzpomeň si! Vzpomněla jsem v těchto dnech na krátký rozhovor s Blankou o odpouštění. Není dobré se užírat křivdou a není dobré odpouštět. Jestliže se odpouštění týká ukřivděnosti, pak je nanejvýš rozumné. Jestli se ale jen nechceme na nikoho a nic zlobit, pak je odpouštění jen omluva pro vlastní lenost. Značí pak upadnutí do pasivity, zhasnutí všeho vnitřního světla. Vnitřního žáru. Všechno, co by mohlo zplodit velký čin nebo odvážný krok, je zapuzeno, rozpuštěno, odehnáno. Podnět přijde vniveč, světlo se rozplyne ve tmě. Není dobré se zlobit, ale není dobré odpouštět; není dobré hnít v klidu na bobkovém listě. To je plýtvání příležitostmi. V textu jsou použity verše z babylónské verze Necronomiconu

Kunkovice & Brno, 25. - 27. 9. 2011