Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Čtyřfázový slunovrat

Motto: Hledám šikovného ďábla, kterému připíšu svou duši. Zn.: Ozvi se. Podivná atmosféra pozdního podzimu jakoby se rozhodla vykrystalizovat ještě před začátkem Saturnálií. Není špatné sledovat událost do minulosti, kolikrát se pak pozorovateli odhalí pozoruhodný řetězec příčin a následků, jehož oka tvoří jak vnitřní děje, tak vnější události i věci zcela nezávislé na člověku, ale přesto působící. A tak je těžko říci, co ještě spadalo pod Slunovrat a co už ne, protože tento rozhodující bod v roce si náležitě vázal pozornost dlouho dopředu. A jestli se do toho čtenář nechce zamotat, zůstaneme u data 22. 12. a nebudeme ani upřesňovat řetězce událostí, ani bod obratu. Oslava začala už večer předtím a pro Slunovrat by skoro nebyla důležitá. Proč taky, že: Jedli, pili, dováděli, dobrou vůli spolu měli... Slavit je přece dobré, když se dílo daří. Není ale dobré, když se někdo ze slavících rozhodne vám celý další den překazit. Z hospody se přece neodchází, a tak půjdeme ještě tam, počkejte ještě deset minut, můžete pak jet rovnou nebo přece vydržíte, až dopiju, zatímco si nalévá vodu ze džbánu do kapky mnohokrát už rozředěného vína - to vede k zamyšlení a následně k rázné reakci. A potom k poděkování - Bakcha-Dionýsa sice budeme slavit jindy, ale bůh vína je pravdivý a poděkovat by se mu mělo vždy, když něco ukáže. Po dlouhé oslavě a následné regeneraci v patřičném boxu se Židovský hřbitov úplně nevyvedl. Jmelí je třeba trhat za světla a cesta do Rouchovan je daleká... a slunko není nijak vysoko. Rychlá procházka mezi tújemi a břečťanem porostlými listnáči se ukázala být protentokrát nadechnutím k další cestě; rituálním krokem, který je třeba vykonat, aby ty další měly smysl. To, co je pevné, se nemění. Továrna na mraky má tentokrát úspěch. Od sedmi z osmi tlustých komínů se valí pára a je patrná na desítky kilometrů daleko. Z komínů se s hlasitým hučením valí voda jako každou zimu, světla svítí, jako kdyby byla napájena vlastní šalinou, a dráty bzučí. Cesta ke statku nemůže překvapit, stejné díry v silnici, stejné prázdné domky. Jenom statek se rozrostl o obrovskou skladovou halu, snad stodolu v místě, kde se podle obvyklých pravidel parkuje. Koně v ohradě nejsou, statek působí prázdný jako vždy. Cesta po mýtině k lesu je suchá a dobře schůdná. Není zima, nefouká, neprší, nesněží. Jenom je to trochu narychlo, koncentrace ne a ne se usadit, přes veškerou snahu je cesta automatická, ne-být-zde-a-tu a soustředit na oživení času; na to, co dělám. Jmelí jde najít hned, což ještě podpoří roztěkanou atmosféru. Už zbývá jenom cesta zpět. Zastavujeme u rouchovanské Továrny na mraky. Vystupuji a pokouším se představit si sílu kdesi pod zemí, která proudí reaktory. Scházím hloub skrz vrstvy podsvětí, až tam dólu, a hledám ďábla, který pomůže mně a já zase jemu. Při nejlepší snaze mi ale naskakuje jenom kozel z tarotové patnáctky. "Tak dobře," říkám si, "vlastně proč ne." Nejkrásnější Lucifere, který jsi z nebe spadl, abys mohl tvořit; který jsi obohatil duchem naši zemi, a který dbáš o člověka a věříš mu, že tě za to povznese zpátky na tvé místo... A potom hura do všednosti.

22. - 25. 12. 2011