Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Techno

Před pár týdny jsme s Lidou byly na Apokalypse, což je taneční akce, na níž se hraje styl označovaný jako techno. Techno je nevím proč sporné, nenáviděné, vzbuzuje emoce a podiv, lidé, kterým řeknu, že tam chodím, na mne koukají jako na exota. Ne tak lidé, s nimiž se tam setkám. Ti jsou hodní. Zkusím dát pár informací o tomto a podobných hudebních stylech k obecnému užitku: Pod označením techno se skrývá několik hudebních stylů, které mohou znít velice odlišně. Zvláště laik mezi nimi nerozlišuje a může být překvapen, že se ten rachot od sebe nějak liší. Všechny styly techno mají společné: zvuky nejsou vyluzovány klasickými hudebními nástroji, ale elektronicky: hudba je mixována z gramodesek, na nichž je uložena v podobě rytmických celků, výkřiků, rytmů, tlesků, tluků a dalších kousků z nich DJ mixuje, často živě na místě jako originál tak, že pouští rychleji, pomaleji, přes sebe, dopředu i zpátky. Techno se teoreticky zrodilo s prvním elektronickým zvukem. Elektronický zvuk je ten, který je vyluzován uměle, nejčastěji vibracemi elektrického proudu. První hudební nástroj, který to uměl, byl vynalezen už někdy po první světové válce. Byl to víc experiment, než že by se jeho pomocí hrálo. Slyšela jsem kdysi, že první elektrický generátor hudebních zvuků existoval už někdy 1895, byl veliký jako dům a drahý jako půlka Spojených států, ale nevím, kde tuto informaci ověřit... ale by pěkně doplňovala poslední lekci Thelemy. (Kdo neví oč jde, tak pár info tu). Na vynálezu se sice pracovalo, rozšířenější začal být až v desetiletí experimentu, tj. v 60. letech. O značce Mogg nebo Hammond myslím slyšeli i laici. Prvními skladbami, které připomínaly dnešní techno, byla produkce skupiny Kratfwerk, která byla známá především v 70. letech. V 80. letech se objevily mixované skladby odvozené od tehdejšího diska. Dostaly název house (=dům) - protože si je každý mohl smixovat i doma. Typické pro tuto hudbu bylo, že hrála bum bum bum bum, čili na každou dobu ze čtyř byl úder velkého bubnu - což v normální hudbě (disko, folk, jazz, metal, experiment) nebývá, protože by to žádný bubeník nezahrál. House je styl, který má hodně odrůd, budete jej znát i z rádia, hrají je často černoši, má cosi společného s hip-hopem a mně připadá vcelku nudný - možná proto, že má nižší počet bpm (=beat per minute = tuců za minutu). Za rytmem je slyšet vokály, často lehce kleštěnecké, pardon tenorové, což nasvědčuje pravdivosti legendy, že styl vznikl na gay diskotékách. Živější i záživnější je popík zvaný dance nebo hand-up, což je typické disko počínaje 90. lety. Tato hudba má proměnlivou rytmickou i melodickou linku a pochopitelně tam musí být zpěv, aby to vydělávalo. Tuto hudbu znáte odevšud, patří sem vše taneční včetně Helenky Vondráčkové po 50 letech. Protikladem je drum-n-bass a breakbeat. Je to tvrdší styl, který se vyznačuje nepravidelným rytmem: Hudba hraje bum bum bum bum a najednou je jeden takt tříčtvrtní, jeden pětičtvrtní, důraz (synkopa) se nečekaně přesouvá. Hudba je nevypočitatelně nepravidelná. Zní to trochu jako hard jazz. Většina skladby ale má čtyřčtvrtní takt a důraz na bubny a basy, jak říká název 1 nebo na lámaný rytmus, jak říká název 2. Hudba je doprovázena zpěvem. Podle toho, jak často se mění rytmus, se styl škatulkuje dál. Mně připadá breakbeat poslepovaný, nekonzistentní, je ale pravda, že si vyberu. Do breakbeatu se počítají třeba Chemical Brothers nebo Prodigy, které budete znát z filmů Matrix. DNB se někdy označuje jako jungle a dá se charakterizovat jako sice rychlejší, ale klidnější. Mně přijde více černošský a ethno. Občas se dá poslouchat, zvláště tvrdší verze jako neurofunk. Okrajově zmíním - aspoň že existuje - EBM, což je něco mezi punkem, trancem a new wave. Tvrdší muzika, s výrazným, mírně monotónním zpěvem (= ne mnoho tónů) a angažovanými texty. Má pravidelný úderný rytmus, zpěvák výrazně frázuje. Dobře se to poslouchá, ale k technu už jsme daleko. Trance je lehce melodický styl, který nebude starší než ze začátku 90. let. Typické pro něj je, že má obvykle dvě rytmické linky (každou jinak rychle), které se prolínají. Časté jsou zlomy, přestávky, nájezdy. Melodie je tvořena tluky a záchvěvy, rytmické i melodické linie se opakují. Trance vyvolává typický stav "transu" už po pár taktech - odsud název stylu - a v současnosti je velmi moderní. Trance je měkčí než techno, nemusí ale být pomalejší (do 170 bpm). Poznáte jej podle toho, že můžete pocítit chuť se do jeho měkkých zvuků položit a jen se nechat nést. Některý trance je víc popový a hraje se i v hitparádách, jiný je opravdu trance, jiný mi přijde vlezlý a hůř než nudný. Za zmínku stojí psychotrance, který je tvrdší a proto se mi opět líbí víc. :-) Zmínit bych měla chill-out a ambient, což jsou pomalé skladby. Chill-out je s rytmem, ambient bez rytmu, trochu zjednodušeně řečeno. V téže době jako house, čili v první půlce 80. let, se začal objevovat tvrdší styl bez vokálů a příkras, znějící syrově technicky. Pro úsečný typ hudby, který na sebe navázal i čistě technické rekvizity, kde není nic lidského a člověk je polo-robot, se vžil postupně název techno. Ekvivalentem názvu je rave. Jaký název je původní si nejsem jista. :-) Podstatou techna je, že jde zdánlivě pořád dokola, ale ve skutečnosti se nenápadně mění a vyvíjí každou minutu. Dejme tomu, že budou hrát tři linie - jednu označím jako basovou, druhou jako rytmickou a třetí jako vysoko znějící rytmickou. Jedna linie musí vždy znít, když ostatní dvě přeruší nebo přecházejí na jiný rytmus. Většinou se ale mění jen jediná + její doprovodné záchvěvy, škrky a crnky. Podle toho, jak se linie mísí, jak často se mění, kolik jich je, kolik do toho zaznívá vrzů a škrků a - pochopitelně! - kolik je tuců za minutu, se rozlišují styly techna. Nejčastější techno je 140 - 160 bpm. Hudba se může zdát monotónní, uřvaná a nehudební, má ale svá pevná pravidla, jejichž cílem je zajistit účinek tucové produkce na člověka. Především musí být hudba nahlas, aby byly zahlceny uši a okolo musí něco blikat, aby měly kde utkvět oči. Tanečník je uzavřen sám do sebe, budˇ uteče nebo bude poslouchat - a tancovat. Rytmus povzbuzuje srdeční tep a také má jeho frekvence co do činění s frekvencí nervových vzruchů. Mysl se pod tlakem vjemů soustředí na hudbu a na rytmy, které se mění tak, aby se tanečník nestihl začít nudit. U některých stylů začnete být zrovna pěkně ukolíbaní a tu se něco stane, zmizí linka, na níž jste si ujížděli. Skoro vás to naštve, ale určitě nabudí. Nevím, zda je přímo v popisu stylu, aby něco konkrétního udělal s mozkem. Tančení i poslech chápu jako druh meditace a vynikající možnost, jak poposunout k vývoji naměstnané myšlenky, stavy i emoce. Myslím, že účinek techna je pro posluchače, který mu uvykl, velmi povzbuzující jak na tvořivost, tak na výkonnost a na schopnost využít orgán, který nám byl přírodou štědře nadělen, ale necháváme jej flákat - na mozek. Z odrůd techna jenom ty, které mám ráda, jinak bych napsala rozsáhlou práci: Schranz a club-techno, což jsou drsnější kusy až o 170, někdy se udává 180 bpm. Schranz je typický tím, že se občas objeví přimixovaný popěvek, sbor, vokály - jakoby pomalejší část, aby se tanečníci nadechli. Díky tomu unáší, je velmi hypnotický. Club-techno je do 170 bpm, obsahuje rytmické zlomy, pozornost je odváděna neustále jinými směry, hudba je velmi náročná na poslech - a vynikající na trénink koncentrace. Hard techno je nejasná škatulka rychlého techna, trochu víc poslechového než tanečního, měkčího než club nebo schranz. Někdo ale řadí do škatulky hard veškeré techno, které je nad 160 tuců. Techno lze málokdy jen poslouchat, obvyle je třeba u něj tancovat. Zní velmi agresivně a ani zvyklý tanečník nedá rychlejší techno bez přípravy. Nezvyklý člověk může na náročnější rytmy (ani to nemusí být club-techno) reagovat podrážděně i agresivně, bolestí hlavy, neklidem. Někteří nezvyklí hudbu jenom vyblokují a prostě se nudí, nechápou; kdyby měli zůstat, jsou napružení, nemohou tam vydržet. Proto se na začátku taneční párty pouštějí méně záživné sety (set= jedna produkce jednoho DJ, obvykle hodinu až dvě). Čím je párty dál, tím tvrdší styly se hrají. Protože jde o novější hudební formy a starší lidé jsou obvykle nepřizpůsobiví, poslouchají techno převážně mladí, především ti otevřenější experimentům. Na párty vládne jedinečná atmosféra ve stylu dělej si svoje, lidé spolu komunikují prostřednictvím tance, očním kontaktem, mimikou a gesty, pocit spřízněnosti i mezi cizími lidmi se nese jakoby na vlnách hudby, zejména když DJ dobře uchopí atmosféru a mixuje sety podle ní – což je velké umění. S nejrychlejší odrůdou techna, zvanou freetekkno (do 210 bpm), se pojí protest proti společnosti a braní drog, a to takřka bezvýhradně. Hudba už je tak rychlá, že ji bez chemické přípravy nelze vůbec vnímat. Tanečníci se uvádějí do transu u soundsystémů (hromada reprobeden, počítačů a softwaru ve společném vlastnictví – Lenin by měl radost), hudba je tvořena počítačem, tanečníci se obvykle scházejí na loukách ve velkém počtu. Tento článek má být stručně informativní. V popisu uvádím jenom ty styly, které mi přijdou jako zásadní a především je rozeznám od sebe. Stylů jsou desítky a volně mezi sebou prolínají. Tvůrci ani kritici se mnohdy neshodnou, co to vlastně je. Podobně nelze zmapovat, co se z čeho a kdy přesně vyvinulo. Jestli je mezi vámi někdo, kdo tomu rozumí lépe: Nezlob se za laický výklad od techno-babičky. Dík. Při psaní jsem kromě vlastní zkušenosti využila wikipedii a odkazy na ní.

10. 12. 2011