Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Gabra a Malinka ve velké společnosti Dojmy z MeziSvětů v Broumově-Bylnici

Předehra „Počúvaj, jak sa ti líbí ten můj přešitý kabát s kapucu?“ „Je pěkný,“ odpovídá Malinka. „A kdybys věděla, jak je kapuca moderní.“ dodává Gabra. „To nosíja enom hraběnky a veliké paničky v Brně. To sa člověk enom nadnášá a ináč je to velice praktické. Ideš přes Bylnicu a ogaři kameňujú – tož šup! kapucu na hlavu a hlava v suchu! To je moc dobrý kabát. Já myslím, že je o moc lepší než ten tvůj nový.“ „Ale tož šak si možu dat naň takej našit kapucu,“ pravila Malinka. „Ale kde!“ mávla rukou Gabra, „takovú látku tady nedostaneš a nejakú strakatinu si tam přecaj nedáš!“ Nečekaně se letos jelo jinam. Místo setkání se změnilo pár dnlů před odjezdem, namísto vysočinského Moravce je to Broumov-Bylnice... Vrtím hlavou a mám pocit, že jsem se spletla. Z celého Česka se stáhneme na Valachy? Brúmov Bylnica, motá se mi hlavou. Kde jsem se s tím setkala... Aha! už vím! Gabra a Málinka. A potom ještě ta neděle. Rovnodennostní rituál mi leží v hlavě už měsíc, kdesi jakobych cítila chybu či nedodělek. V neděli je škaredě, na krchov, kde chci rituál domyslet, se ne a ne vypravit. Rozzlobená sama na sebe si říkám, že někde cestu ke světlu v zemi najdu; no přece to nevzdám. Půjčuji si od Sama zánovní tornu, kterou si pořídil na výlet, a snáším věci na sebou. Torna je plná ani ne způli, když začnu nakládat jídlo a pití. Výsledek je nacpaný ve všech kapsičkách a váží 20 kilo. Zvednout toho macka na záda není pro mou mírnou konstituci nic jednoduchého. Den prvý To bylo vždy nářku, když maminka „utekla“, jak ony tomu říkaly. Zvláště Malinka velice plakala. Gabru konečně domrzelo a řekla jí: „Nebeč, hlúpá, já ťa už nemôžu poslúchať! Ale cosi bych ti naradila. Pod‘ se mnú ven, povím ti to.“ Tož venku Gabra Malince pošuškala: „Víš ty co, mohly bysme za maminku utéct!“ Jejda, to byl nápad, utéci! To se Malinka zaradovala a Gabra taky. „Tož včil enom nic neřéct babičce a frrr – za maminku!“ A je tu středa, den prvý, postávám na nádraží a pak jedu teplým vlakem, napřed rychlíkem a potom osobákem. Stromy jsou zlaté a nebe do šeda, sychravá podzimní atmosféra se činí, jenom teplota neodpovídá - je hodně nad 10 stupňů. Z pod knížky vyhlížím ven na mně neznámou krajinu; vše působí zasněně a přitom vesele. Démoni větru z minulých let se někde opozdili a tma venku je nějaká vlídnější - vida, to je dobré! Mám příjemný dojem cesty do neznáma. Nekazím si to a všude aspoň trochu bloudím: Na nádraží v Brně, na nádraží v Hradišču i na nádraží v Brúmově, kde sice neslyším ogary pokřikovat na dcérky ale pro sichr se ptám na cestu, ať si nekazím bloudění, mj. i švestek, kontrolujících projíždějící auta. Za odměnu jsem legitimována, což se mi líbí, protože naposled mě kontrolovali před revolucí. Asi vypadám podezřele. Přemýšlím jak podezřele... Jako anarchista? Jako terrorista? Nebo dokonce jako narkoman? Po kousku ušlé cesty mne naloží Jana s Codym a Johankou a ukrátí moje trápení s těžkým batohem a bolavými rameny. Myslivna je oproti moraveckému penzionu malá, relativně stísněná. To mne zděsí. Už se vidím, jak oka nezamhouřím celé noci. Malá je i kuchyňka, v jídelně je zima a cvičebna, z níž organizátoři právě tvoří chrám, je trochu nevlídná. Sesedáme se v jídelně na akumulačních kamnech, nesměle hřejících a dáváme se do prvních debat. Nakonec to není tak špatné posezení. A už je tu první rituál ve vyzdobeném chrámu. Síly se koncentrují, společnost se utahuje do sebe a chrám hned působí vlídněji. Vlastně je docela fajn. A ještě zpráva, že světložroutští démoni byli vykázáni - nefunguje tu ani telefon, ani počítače. Vida, máme větší kliku, než jsme si mohli přát. První večer je jediný, kdy jdu brzy spát - asi ve tři. Zoufale přemítám, jak přežiju čtyři noci v takovém rachotu... a pak spím jako dřevo. Den druhý Jednoho dne Fanouš zjistil, že jim v přírodopisné sbírce schází pěkná žába a mlok. Jestli by si Gabra nechtěla vydělat korunu? Fanouš jí zaplatí padesátník za kus! Na mloky – šťúrečky – byla Gabra zadarmo dělaná, natož za peníze! Takovou zvěř najde dřív než jahodu. A tož hajdy na žáby a na šťúrečky, i s Malinkou. Že bylo po dešti, věřila, že vše ve chvilce najde. Malinka bude nadhánět, ale musí se činit, ne aby stála jako boží dřevo! Měla bych předeslat, že jsem o tomto setkání byla extrémně líná. Na cvičení jsem nechodila, mnohé přednášky z oborů mimo můj okruh zájmů jsem ani nenavštívila nebo jsem si poslechla jenom začátek. No - nemusím být všude, že... Čtvrtek je ještě takový v klidu. Zasněně poslouchám přednášku o bojovníku; nějak se mi ty pojmy asi pletou, protože snění bylo před rokem. Pak courám po kopci a pak hledám sebe - kde jinde než v sobě. Rekapituluji platnost svých závazků při osobním hovoru a později při sporu o úpisy bytostem různého charakteru. Absolvuji kus Freuda, kterého jsem si vzala sebou ke čtení a končím den debatou o sexu, vztazích, osobních dramatech a smrti. Večerní setkání se sebou ve společnosti podobně smýšlejících, kdy okolo sviští kosmické lodě s duchy i bezduché, kdy se svět živých blíží ke světu mrtvých přináší nejpěknější okamžiky dne. jak příznačné, že k nim dochází v noci. Den třetí O, to je dobrý nápad! Běžely domů, vzaly kocoura s pece, Malinka rozbalila ranec s hadérkami a hajdy znovu na zahradu. Tam na travičce oblékaly kocoura. Na hlavu mu daly červený čepec, oblekly strakatou sukni s kšandičkami, obuly bačkorky a kocour byl v minutě jako karkulka. Ale najednou se mu to v hlavě rozleželo, zamňoukal, a frr! – už byl ten tam! Dcerky se za ním zklamaně dívaly, ale vtom už maminka volá: „Dcerky, oblékat – do svátečních šatů, kočár i bryčka jsou tady!“ Povozy měly odvézt rodinu řídících do Brumova, tam se rozloučí se stařenkou a tetou Annou. Ráno pak nastoupí cestu přes Klobouky a Vsetín do Valašského Meziříčí. Při moraveckých setkáních jsem vždy vduchu zabrousila do dob, kdy jsme na zámku pobývaly s Hankou a dětmi. Moravecká atmosféra, hojně signovaná právě zámkem, zámeckým parkem, klášterním hřbitovem a jeho ochrannými duchy, byla významně hutnější. Pozadí bylo masivní, zaplněné a svazující, jakoby oficiální, hojně propojené s náboženskými rituály, vlastními tomu místu. I tentokrát nečekaně nastupuji návrat k tomu, co bylo včéra, ne předevčírem, předpředevčírem. I tentokrát prožívám cestu do minula, možná i kamsi dolů - po jedné straně Gabru, po druhé Málinu, potkávám se s osobními stíny, které na tomto místě a v tomto doprovodu nezdají být vůbec strašidelné. Zapomenuté střípky nabývají na emoční aktuálnosti a přinášejí osvěžující pocit... pocit jánevímčeho. Den přináší rozličné podněty z diskusí, telefonátů, ze zhlédnutého filmu a z halasu všech, kdo jsou okolo. Na rozpálených kamnech toho už moc nenasedíme, skupinky se mísí a do pozadí jakoby vtrhly bytosti všech věr, názorů a nauk. V sále se tancuje, v jídelně zpívá, večerní nálada neodpovídá denní ospalosti, kterou vykazovali mnozí hýřící účastníci. Šamanského povídání se účastním jen krátko - proč hledat jinou cestu, když se tu jedna otevírá? Asi ani nemusím dodat, že i třetí noc spím jako dudek. Den čtvrtý To už se Malinka vzpamatovala doopravdy a spustila řev na cele kolo. Ogaři se po ní posmívali. Gabra nadávala a nevšimli si, že někdo běží, letí, hrob nehrob. cesta necesta, čagan v ruce, ústa dokořán, zuby vyceněné. Ale Gabra už cosi čuje. „Sak na ryby! Struhař anebo jeho duch.“ křičí. Ale duch to nebyl. Ti nenosí čagany. „Zatrackaná děcka! Špaty jedny škaredé, cosi takového! Zvóníja jak o pravém poledni – jářku – kdo sa mně to plete do řemesla?“ Nemůžu si nevzpomenout na naše semináře v Ku. Jedním z jejich příznaků je trvalé nestíhání něčeho. Kdysi dávno to nebývalo, ale nemůžu si pomoct - od doby nestíhání jou setkání jaksi pevnější a lepší. Být ve střehu, nepolevit pozorností, nenechat sílu utíkat kamsi k teď nedůležitým, vnějším okolnostem života. A dobře se mi to uvědomovalo u teď, když jsem měla možnost prožít si tuto situaci z druhé strany. Program, který se stíhá, kdy se neimprovizuje, kdy není potřeba něco posunout, přeložit, změnit - takový není naplňující. A tak jsem ve svém živlu, když čtvrtý den všichni plánují, co zvládnou a co nezvládnou, mají-li se připravit na večerní rituál, chtějí-li ještě s tím probrat to a s tím ono. Večerní rituál - to je moje těžiště dne. Váhám nad obětinou temnému bohu Veradunovi, pánu smrti a uzdravení. Koupená obětina je neosobní, ale co osobního? Vypravuji se na cestu za materiálem, pak směšuji hlínu země s osobními předměty a potravinami, a dovnitř kuličky dávám bledý obraz světla v zemi, památku na svíčku, zanechanou v jeskyni na Stránské skále. Dávám si práci, formuluji při ní pro sebe své přání. A při rituálu prožívám chlad podsvětí, lezavé mlhy nad močály mi máčejí hábit. A jdu úzkou cestou, vidím válející se hromady kostí, všude jsou kosti předků - mých, cizích, skoro mých. Všichni jsme vlastně příbuzní. A přichází poslední noc, a začíná až ráno, kdy duchové šli spát a den přebírá vládu nad prostorem po noci. A noc byla tentokrát pro nás lidi o hodinu delší. Pro duchy to neplatí. Den pátý „Tady su,“ ozývá se odněkud Gabra. „Počkajte na mňa minutku, já su v Járku! Chytám pulca, mosím si přecaj udělat v meziříčskéj Bečvě štítenskú násadu!“ Skutečně honila jednoho divokého pulce, až ho chytila. A tož, když Gabra dělala tak důležitou věc, počkali na ni. Však už kráčela pomaloučku i se skleničkou plnou vody, v níž se proháněl mrštný pulec. A jak všichni usedli, Struhař zamlaskal, psi vykročili a mohlo se jet. Od rána se rozjíždíme každý do sevého směru. Neplánovaně jedu autem do Ku s kamarády, kteří to mají po cestě. Je teplo, stromy jsou ještě pořád zlaté, barevný podzim ladí s barevnou náladou. Počasí jak stvořené na vycházku. Napřed z Brankovic do Kunkovic, na dvoře nechám batoh a pokračuji ve vycházkách. I na ten krchov tentokrát dojdu. Za tmy se dočkám Romana i klíčů od domu. A tak jsem pořád napůl v podsvětí, někde mezi hřbitovy, odpadem, mrtvými a vším odešlým. A dny podle toho vypadají, jsou tak nějak napůl tady a napůl někde jinde. Ale asi to tak právě teď má být. Dohra „Co si to za nemotoru, Malino, jakživa sem takovú nešiku neviděla. Letí a flak sebú na čistej rovině.“ „Když já sem sa velice buchla, mám snáď enem půl palca, lele, jak mně z nohy valí krév! Jé, já snáď mosím umřít. Maminkóóó!“ Gabra už Malinku zvedá a mírně ji napomíná: „Nebeč, zásypem to prachem ze silnice a bude to dobré!“ Jídlo jsem měla snědené, víno vypité a plášť jsem nechala v Ku, tak ani nebylo co vybalovat. Co si navíc jsem si ale dovezla, vrátila jsem se totiž objektivně zdravá a subjektivně bez potíží, což byl stav, ve kterém jsem určitě neodjížděla. Že by Veradunos? V článku jsou použité úryvky z knihy Amálie Kutinové Gabra a Malinka – povedené dcérky

Kunkovice, 1. - 11. 11. 2011