Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

O magické tradici, psychickém zdraví a exkrementálních produktech chaosu

Motto: Tradice, z latinského pojmu traditio, který vznikl spojením trans (přes) a dare (dávat). Značí předávání poznání, schopností, obyčejů a mravů skupiny, generačně předávaný souhrn zvyků a zvyklostí, kulturní či jiné dědictví dědictví. Obecně je tradice tím, co se učí - v ideálním případě - dcera od matky a syn od otce; souhrn poznatků, dovedností i znalostí. Vědět, jak se to dělá a co se má dělat. Platí, že do řemeslné tradice nebo tradice vědění, například vědění o stavbě vysokých chrámů, lze zavést nový poznatek, ověřený vlastní praxí – nejlépe hotovým dílem. Takové doplnění tradice je předchůdci i následovníky obvykle přijato bez výhrad. V katolické církvi se pod tradicí rozumí veškerý obsah křesťanské víry, který byl církví od dob apoštolů předáván. Princip tradice má své místo v katolickém pojetí nauky, dogmatu i výkladu Písma. Písmo je nutno podle katolického učení číst pouze v kontextu církevní tradice. Podobný přístup zaujímají i další náboženství: Tradice se odvozuje od zakladatele víry, svatého muže, osvícence nebo proroka; rozdílný výklad jejich činů nebo slov pak utváří odnože těchto tradic. Zakladatel náboženské tradice ustanovuje rituál, kterým se náboženství provádí, a různá tabu, jimiž se příslušníci právě této víry liší od ostatních lidí. Mrtvé náboženské tradice, které pocházejí z šerého dávnověku, pročež neznáme jejich zakladatele, jsou nám nejasné; u laiků vzbuzují zájem pro svoji domnělou záhadnost, odborníci vyslovují domněnky, dohadují se o postavení božských bytostí nebo o podobách tabu, případně podávají vysvětlující teorie, které však nemohou nikdy ověřit. Polyteistická náboženství jsou tolerantní vůči novinkám, jichž ale není mnoho, když si uctívač může vybrat mezi více bohy. U monoteistických náboženství je vnášení nových poznatků a osobních názorů chápáno jako hereze, kacířství. Takový poznatek buď není přijat vůbec, nebo je s ním dlouze polemizováno za účasti nejvyšších autorit, aby se pak nejistě začlenil do původní tradice. Magická tradice má co do činění s mimosmyslovým světem božstev a démonií, podobně jako tradice náboženská. Její kult ale není určen vírou, nýbrž poznáním božstev, případně ztotožněním se s nimi, nebo alespoň úzkým vztahem k démoniím všeho druhu. Na rozdíl od náboženské, má magická tradice nejasné dogma a nejasná jsou obvykle i tabu. Podobně jako u tradic náboženských, i zde pocházejí některé z šerého dávnověku, tedy nemají zakladatele a jsou nám nejasné, stavíme okolo nich dohady a vzbuzují zájem laiků pro svoji domnělou záhadnost; zatímco jiné sice zakladatele mají, ale nejsou vnímány jako tradice, neboť jejich původ je v době nedávné a zakladatelé byli známi jako lidé z masa a kostí, s četnými zlozvyky a sociálně ne zcela přizpůsobení. Což lze, mimochodem, říci i o většině zakladatelů náboženství – jednoho dokonce popravili, ale to bylo dávno a už se to tak nebere. Jak jsme uvedli, je prostředkem, někdy i cílem magických tradic spojení s bytostmi z mimosmyslového světa, tu s vyššími, onde s nižšími. Protože se jedná o tradici, je způsob navázání takového kontaktu předán, ať už osobní výukou nebo písemným návodem. Důkazem žákova pochopení tradice je zasvěcení, což je odevzdání se vybranému směru výuky, prvotní splynutí žáka s učením, které se rozhodl vstřebat. Zevrubné seznámení s vybranou tradicí je primární zkušeností v nové oblasti poznávání – v oblasti nadsmyslných, magických sil. Každé prvotní setkání člověka s novou výsečí světa má za následek vytvoření celoživotního otisku: Podobně zkušenost s rodiči utváří sebehodnocení a vztahy, první sexuální zkušenost je strůjcem postojů k pohlavnosti, pád ze stromu zapříčiní obavu z výšek. Proto je zasvěcení definitivní a neodvolatelné. Při konverzi víry může být prvotní věrouka překryta fanatismem; fanatismus a magie se však vylučují. Konvertující mág zůstává pomatencem. Učení, které přineslo žáku zasvěcení, nabízí systém hodnot, poznání, pojmů, tabu, dogmat, cviků, rituálů a dalších pomůcek, které mu mohou umožnit dosažení vytčeného cíle, což je – připomeňme si – spojení s bytostmi mimo smyslový svět za účelem dosažení prospěchu, ať už osobního nebo obecného. Žák tedy získává plán cesty spolu se seznamem úkolů v různých etapách svého postupu po cestě. Někdy je cesta dlouhá, protože cíl je vzdálený, ale jindy stačí naučit se hlasitě evokovat a dodržet přitom patřičná tabu. Plán může obsahovat jednoduchý seznam úkolů, kterým se lze snadno naučit, i komplikovaný systém kroků, jež povedou do mystických výšin, obvykle odvozených od jednoznačného, pevně stanoveného dogmatu tradic náboženských. Prvotní zasvěcení je tak přijetím hodnot, jejichž prostřednictvím bude nadále žák poměřovat objektivní i subjektivní události, jež byly, jsou nebo se stanou součástí jeho existence. Prostřednictvím tradice, jejíž zasvěcení přijal jako první, bude nadále žák hodnotit i poznatky každé další tradice, s níž se setká. A tak je žák s prvotní tradicí nerozlučně spojen, je jí podporován v další cestě, k níž dostal plán, a je jí i omezen. Protože magická tradice není pevně dána, není kontrolována nejvyššími autoritami a vnášení vlastních poznatků a osobních odchylek není hodnoceno jako prohřešek, za nějž bude následovat trest, může žák svoji prvotní tradici obohatit poznatky tradic jiných – ovšem s výhradou, že každý další přijatý poznatek je připojen k prvotnímu systému. Ale pozor! Ten, kdo by přijal příliš mnoho vedlejších poznatků a nerozvíjel původní tradici, jejíž zasvěcení přijal, svoje zasvěcení znehodnotí. Vybranou cestu překryje dalšími plány cest a soubory úkolů, jejichž návaznost a pravost si neověřil, a které mohou být v rozporu s otiskem původní zkušenosti. Z analytického hlediska tak vzniká komplex, který je odtrženou částí magického vědomí, osobující si samostatnost, věčný magický nepřítel, neuchopitelný démon. Současná touha po magickém poznání bez nutnosti podstoupit zasvěcení má kořeny právě v této skutečnosti. Není to tedy módní vlna nezávazných vztahů a individuální svobody - jak by se mohlo zdát - co lidi od zasvěcení vzdaluje; jde o pochopitelnou obavu z fragmentace vědomí, pokud by se toto příliš odevzdalo nabídkám, které přicházejí jako obsahy vařící a kolotající kolektivní duše, jsoucí na prahu přerodu a zrychlující tak energetickou i informační výměnu. Ten, kdo nedosáhl zasvěcení, nemá cestovní plán; může však každou z přicházejících tradic osahat, každé se letmo dotknout, z každé vidět začátek. A zasvěcení? To je přenecháno podivným pavoukům, uzavřeným hermeticky ve skleníku své tradice, nebo sklípkanům s dlouhýma nohama, obratně manévrujícím mezi omezením vlastního přijatého učení a kolotočem nových proudů, které je třeba prolistovat, načíst, pochopit, vyzkoušet, poznat, najíst styčné body, začlenit, pustit... prolistovat, načíst, pochopit, vyzkoušet, poznat, najíst styčné body, začlenit, pustit... a zase prolistovat, načíst, pochopit, vyzkoušet... A v tom zmatku nepustit ze zřetele vlastní magický cíl.

8. 8. 2011, Kunkovice u Litenčic