Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Hledači esoteriky aneb v Bruntále se těží bahno

Motto: Našemu střízlivému pokolení je těžko pochopiti obsah, smysl a účelnost této víry. Ale veliké společenské a dějinné zjevy, pokrývající živelní silou vše do svého proudu, neptají se, jsou-li účelné a rozumné čili nic a obstojí-li před kritikou, ba neptají se ani po sympatiích a antipatiích ostatního světa; jdou svou cestou, neodolatelně uchvacují celá pokolení na svou dráhu a zanikají teprve tehdy, až buď vykonají svou úlohu aneb se vybouří a vysílí. Antal Stašek: Blouznivci našich hor, vydal Jos. R. Vilímek, Praha 1895 Když jsem se před dlouhou řadou let rozhodla pro podnikání v oblasti okultismu, ani mne nenapadlo, že tak naplním ještě jiné své velké hobby, a to psychopatologii a psychoterapii. Kartářky jsme tenkrát v Brně byly tři, „oficiálně známá“ esoterika měla podobu knihkupectví u Ženíška na Květinářské ulici, paní Kludská vydala teprve první knihu o své kariéře, čarodějnice bylo sprosté slovo a mágové byli součástí undergroundu. Je to už dlouho... a skoro po dvaceti letech začíná být módou vzpomínání, jaké to bylo tenkrát. Jedna z úplně prvních osob, která přišla jako platící klient na oficiální inzerát do poradny (1992), byla depresivní paní, která chtěla skončit se životem. A tak jsem jí nad rozloženými kartami poskytla krizovou intervenci dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Knihy na toto téma u nás teprve měly začít vycházet. Pár týdnů na to jsem mladému muži doporučovala, jak se má připravit, až bude vítat mimozemšťany, kteří přijdou osvobodit Zemi. Bál se, že tohoto úkolu není hoden. Přišel pán, který mne žádal, abych mu ukryla myšlenky, protože mu je v noci vytahují z hlavy (oni); přišla žena, které ukradli žaludek a ona teď má prasečí. Ne ne ne, když tak vzpomínám na všechny ty lidi a jejich příběhy, mnohá setkání budou muset zůstat navěky pohřbena. Mafián, který nechával stát auto za rohem před kanceláří právníka, podnikatelka z Vídně, bojující s depresivní atakou poté, co ji společník napřed kradl a pak vše vrátil, nebo mladík z jakési vsi, kterému utekla dívka a on se přišel zeptat, jestli by ji nešlo přičarovat zpět – a celou dobu svíraly prsty jeho pravé ruky pod stolem starobylé lidové gesto proti uhranutí čarodějnicí. Pak tu byl Mireček. Dodnes, už hodně let, mám schovaná jeho výtvarně matematicko-literární díla. Mireček chtěl, abych se sešla s dominou z inzerátu, jejíž jméno si už nepamatuji a s panenkou Marií z Turzovky. Písmeny vypočítal, kdy tam máme, být – ale nikdy k tomu nedošlo. Možná proto, jelikož byly dva časy, které se rozcházely jen o dvě minuty, ale možná i o nějaké dny. Potom jsem najednou o Mirkovi už neslyšela. Kdoví jak se mu teď daří... Nebo Martičce z kterési vsi blízko Brna. Bylo to mladé děvče, při první návštěvě snad ještě byla v učňáku. Neměla peníze, tak mi vždycky něco donesla v naturáliích. Tašku ovoce, sošku, kytku. Baže by mne to neuživilo, ale byla to duša čistá a odmítnout ji nešlo. V obchodě se objevili dva léčitelé, shánějící pozitivní křišťálovou kouli. Byla móda radiodiagnostických krystalů a móda siderických kyvadel pro ženy. Bylo mnoho sběratelů tarotových karet a ještě víc lidí, kteří si do obchodu přišli jenom popovídat, protože nikoho neměli anebo se před svými bližními styděli. Zvlášť Mum, který u nás kdysi pracoval a byl kapitolka sama pro sebe, působil přes svůj bizarní zevnějšek velmi důvěryhodně a lidi jej měli rádi. Do školy se hlásili žáci, kteří se chtěli něco naučit, ale přitom nechtěli – protože už tomu dobře rozuměli a potřebovali si potvrdit svoje znalosti. A běda, když to potvrzení nepřišlo! A na kursy jezdili lidé, hladoví po informacích i po kontaktech, kteří hledali a nevěděli co, ale měli nadšení. Ale věštírna byla zdrojem nejlepších setkání. Nevím, jak je možné, že se některé kartářky chlubí tím, kdo všechno za nimi jezdí ze známých lidí anebo povídají příběhy těch neznámých. Mně by to přišlo blbé. Tak třeba lidé z politických stran – jak bych mohla říci, ze které politické strany chodí někdo za věštkyní ptát se na strategii v předvolebním boji? A už vůbec nejde říct, kteří lidé jmenovitě to jsou. Nebo jednatelé kterých firem chtějí slyšet jiný názor, znát jiný pohled. Mnohdy to byli velmi racionální lidé, jen chyběl jim odstup a někdo, komu by mohli odporovat a tím si ujasnit vlastní myšlenky. S šéfem jedné opravdu velké - teď už transformované a v původní podobě neexistující - firmy jsem víc než rok řešila ekonomickou strategii podniku, ač tomu vůbec nerozumím: Prostě jsem řekla, co vidím v kartách – půjde k lepšímu, půjde k horšímu, tomu věřit, tomu nevěřit. Pan inženýr si z toho vybal. Sportovci se ptali na svoje možnosti v zápolení a na svůj postup. Dlouho za mnou chodil jeden fotbalista. Neřešil vítězství svého mančaftu, ale životní krizi: Jeho úspěch jej přestal bavit, jeho tým se mu vnitřně vzdaloval, život ztrácel smysl. Nebyl kam jít. Příběhů je víc, ale zdráhám se prodávat cizí příběhy. Na prodej bývají nejlepší ty vlastní... K napsání tohoto zamyšlení mne totiž přiměla jiná událost. Už je to pěkných pár let, co jsem vyvěsila soupisku zákazníků obchodu, kdo si nevyzvedli objednaný balíček. Kdo nakupujete po internetu asi víte, že poštovné je drahé a nedivíte se, že nám nedodržením obchodní smlouvy – tak zní právní definice - vznikala dost značná škoda. Několik let tam seznam visel – a nic, takže jsem na něj zapomněla. Pak jsme tam ale asi pustili googlebooty a letos najednou začali volat lidé, že se v tom seznamu našli a čehože se dopustili. Ani se nedivím, že si to nepamatují, mnozí tam jsou už deset let. Trpělivě vysvětluji a dodávám, že jejich dluh činí 80,- Kč do konce roku 2008 a 100,- Kč po tomto datu, po zaplacení budou vymazáni. Lidé se mi smějí: to prý tam klidně budou viset, tvrdí mi někteří; jiní zklamaně, další ulehčeně pronesou ahaaaá, další pošlou těch 80,- Kč nebo si objednají náhradní zboží – i po sedmi letech! Ti ode mne dostali i dárek, tvůrčí řešení se cení. Pak ale volá paní, že se tam našla atakdále. Protože je ten týden už třetí, odříkávám obvyklou litanii a domlouvám se s ní, že najdu v našich záznamech bližší údaje a pošlu číslo účtu... no dělám to napínavé, adresy lidí se po měsíci automaticky mažou, zůstává jen poznámka o kontaktu a o historii zásilek – tedy to, co prodávající poznamenali ručně. Druhý den píši mail – a co to nevidím, paní mi taky napsala. Čtu a zírám. Dostávám tak vynadáno, že bych se na sebe ani do zrcadla nepodívala; a to nikoliv slovy nevybíravými, ale spíše nevybranými: Myšlenkám chybí souvislost a jenom místy se chytám, o čem to pisatelka povídá. Je to naprostý zmatek. Pak se dozvídám koho všechno sem pošle – myslím tam byl finanční úřad, policie, advokát, česká obchodní inspekce, sociální úřad a ještě někdo. No – když by si všichni něco koupili, proč ne... :-) A perlička na závěr: Paní o sobě tvrdí, že je státní úřednice z městečka poblíž Bruntálu. To když slyším, propukám v nezřízený řehot. Je to zase synchron jako hrom: ten večer odvysílala TV Nova 34. díl Comebacku, můj oblíbený. No nedivte se: Bruntálsko je drsný kraj, kde podle příručky pro oblastní umělce vypracované Vladimírem Hronem není radno hostovat. Poznejte svéráz tamního lidu. Nejšťastnější období zažil Bruntál v roce 1964, kdy armáda experimentálně přidávala LSD do vodovodního řadu. Poslední vlk na bruntálsku byl zabit v roce 2008. Lovcem byl čtrnáctiletý Ingo Vovs. Použitá zbraň: cep.  Zlé jazyky tvrdí, že Bruntálci se neradi baví. Nic nemůže být dále od pravdy. V Bruntále se některé rázovité kratochvíle dokonce zrodily. Vedle lovu březích laní se jedná hlavně o legendární běžecký závod Silážní střela: Na archivních záběrech vidíme skupinu závodníků, jak se schází na dně silážní jámy. Myslivci už mají nabito, takže si teď počkáme na výstřel... Pak se divte, jak ta státní správa vypadá, že... Ale dál: Rozvíjím konverzaci, pokouším se nešťastnici utišit dle všech pravidel pro uklidňování příliš rozrušených osob, jak je podává ve stejnojmenné knize Saturnin. Trochu mne děsí, koho to v té státní správě máme, trochu mne štve, že mi někdo nadává, kdečím vyhrožuje a já ani nevím proč, trochu je mi té ženy líto. S tímhle přístupem nezvládne v životě žádný konflikt. Přidávám tedy navrch i kousek psychoterapie. A teď mažu původní konec článku i se závěrečným poučením a bonmotem, protože „teď to přijde!“. Volám jeden den Hance. Mezi řečí říká, že mi k ní psala „ta střelená“. Hanka ode mne ví, že mám v aktuální péči dvě paranoidní pacošky a domnívá se, že jedna z nich je autorkou zmateného mailu, který jí přišel. Ale prdlajs! To ta nebohá žena ne mne u Hanky žalovala. Vážně, žalovala! Ne, není z mateřské školy, je to státní úřednice. No – s Hankou jsme se sice zasmály, ve skutečnosti ale nevycházím z úžasu, ač mi diagnóza análního vzdoru (Freude, Freude...) proběhla hlavou automaticky. A žasnu pořád. Některé případy prostě stojí za to víc, než ukradnuté myšlenky, než součet slova hortus se slovem modem a se včerejším nákupem, než vítání mimozemšťanů, než... Toto šťavnaté téma si prostě musím nechat uležet, jinak nepřijdu na to, co mne překvapilo nejvíc. Emoce jsou teď v kursu. Kdo neprojevuje emoce, ani není člověk, řekla mi před časem známá. No - já nevím. Moc s ní nesouhlasím. No posuďte: Debil zůstane debilem, pak kdo je mimo, jen idiot se nesmíří a má debilní poznámky,než se dohdaovat s takouvou starou zakomplexovanou idiotkou, lepší mlčet, píše mi paní zaujatě se sobě vlastní slušností. No tak jo. :-) Další podobné články staršího data, když už poslední dobou nemám čas psáti: Jak to všechno začalo Zcela úchylné zkušenosti, Act I. Zcela úchylné zkušenosti,, Act II. To snad není možné!, Act I. To snad není možné!, Act II. To snad není možné!, Act III. To snad není možné!, Act IV. Mezi emzáky, Act I. Mezi emzáky, Act II.

10. května 2011