Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






O velikonoční oběti

Začal nám před pár dny nový rok, tzv. astrologický. Zajímavé je, jak často mají lidé pocit, že pod tíhou civilizačního zvyku na něj nejsme nastaveni a nový rok že si ztotožňujeme s rokem kalendářním. Jako obvykle budu v opozici a zase řeknu, že slupka civilizace je tenká a klidně to může být úplně jinak.
Astrologický nový rok začíná - teoreticky vzato - okamžikem, kdy Slunce vstoupí do znamení Berana. Lidsky řečeno je to tehdy, když začíná jaro. Ale víte, jak to je: Teplo je už v únoru, člověk se natěší, pak je zase zima, pak pár dnů teplo a tak dokola. Počátek jara necítíme v jednom okamžiku, ale vnímáme ho jako období, které lze přibližně ztotožnit s celým měsícem březnem. Bod rovnodennosti i jarní nálady souvisí s tarotovou kartou Blázen, a tak není divu, že na přelomu března a dubna se vždycky dějí DIVNÉ věci. Jestli máte někdy něco začít, tak tady a teď.



Je to akorát rok
aneb Vyprávění o dědovi

Je tomu akorát rok, co zemřel tchán, obecně v příbuzenstvu označovaný jako děda. Ten den bylo celkem hnusné počasí a o den dřív bylo ještě hůř. R. měl od čtvrtka seminář v Bratislavě, každý den jezdil tam a zpět. Na statek jsem tudíž musela sama, ale R. se uvolil, že mne tam hodí i s tříhlavou psí smečkou, zvanou příležitostně Kerberos. V pozoru jsem s Kerberem čekali na jeho večerní příjezd z Blavy a honem nasedali. Tam, vybalit, zpět - tak zněl plán.
Děda už pár týdnů nevypadal ani trochu dobře. Když jej zoufalá doktorka-obvoďačka nechala odvézt do nemocnice, představil se falešným jménem a nahlásil, že nemá žádné příbuzné. Najít jej bylo prací skoro detektivní. Když jsme jej našli, nahlásila nemocnice, že utekl. Na naléhání se vrátil. Při návštěvě jsem jeho zdraví ohodnotila slovy \"dědo, ty vypadáš jako živej\". O den později podepsal revers. To byla tuším středa.
A ve čtvrtek velmi pozdě večer spěchá R. domů, aby byl v 7 ráno fit a mohl svižně do Blavy. Už jsme na místě. Otevírá vrata, tlačí vlečňák do průjezdu - \"já ani nevjedu autem dovnitř, jenom si vyskládáš věci\" - no, nevjede. Přes silnici běží kočka a to se nelíbí Kerberovi. Která to byla tlapka, co zevnitř zamkla auto, už nikdo nezjistí, ale klíčky byly v zapalování a jiné jsme nikdy neměli. Auto s elektrickým centrálem, stojící vprostřed silnice a plné psů, se stalo nedobytné.
Je jedenáct večer, volám fordaři Magorovi a vysvětluji problém. \"Noooo,\" povídá rozšafně, jak má ve zvyku, když se předtím všichni v dílně přítomní dlouho smáli, \"nooo, já na to mám inštrument. Jsem schopnej tam za hodinu být.\" Vysvětluji, že R. spěchá, vysvětluji proč a ptám se, jak to můžeme otevřít. Dostávám návod a následně radu, ať do půlhodiny zavolám, že se připraví na cestu. Zkrátím to - zavolala jsem za 20 minut. Za další hodinu a půl Magor přijel - dvakrát na objížďce přes Vyškov zabloudil a děsila jej zvěř, potulující se po silnici. Auto otevřel za 30 vteřin, R. dorazil domů někdy ve tři.
Celý pátek píše R. z Blavy zprávy, že má divný pocit, že se dědovi určitě něco stalo. Na výuku se nesoustředí, hned po návratu do Brna jede za ním. Co pamatuji se bál, že v bytě jednou najde otce mrtvého. A našel ho tam mrtvého.
Děda zemřel někdy v noci. V kuchyni se svítilo. Bylo 27. března.
A celý rok přinesl mnoho zásadního pokroku.



Druhé oko

V paměti mi zůstala ještě jedna březnová smrt. Před devíti lety mi zemřela babička. Dva dny před smrtí jsem se na ni přišla podívat do Babic a - ač to nikdy nedělám - z náhlého popudu jsem jí udělala křížek na čele. Celý týden silně pršelo, léčebnu v Babicích jsme hledali v průtrži mračen, počasí pro březen ne právě typickém.
Celý ten rok přinesl mnoho zásadního pokroku.
Možná proto, že si těchto divných věcí dlouhé roky všímám, už vím, jak s nimi naložit. Zima je smrtí země, jejím odpočinkem - a jaro je probuzením k životu. Na počátku jara se život a smrt spojují a mrtví předávají sílu živým, aby mohli obrodit zemi a dát plodnost svým životům. Jenomže nic nejde lehko a v potu tváře chléb svůj jísti budeš, jak praví Bible (1M 3.17). Obroda nepřichází jen tak. Oběť musí člověk dát, nikoliv si ji částečně podržet, konfrontace je mnohdy silnější, než to mohlo vypadat a první oběť v podobě zemřelého je jenom počátkem dlouhého procesu obětování a dlouhé cesty do osobního podsvětí. Jaká cesta se otevírá před tím či oním pozůstalým, je vždy zjevné z obrazů zimního snění. Asi netřeba zdůraznit, že půjde o něco zásadního, ba nejzásadnějšího, když je kvůli tomu obětován lidský život. Smutný je osud těch mrtvých, jejichž oběť nikdo nepřijal, jejichž síla zůstala bez povšimnutí a neoplodnila zemi svých příbuzných - protože je to tak na světě zařízeno: mrtví umírají pro nás, zvlášť ti březnoví.


...vsaď révu a jásej beze studu

Vykonání oběti není činem denního vědomí, obecně zvaného ego. Ego samo sebe tvoří tím, že vlastní, že chce a touží. Jakmile je něco vydáno, jakmile se ego něčeho vzdá, něco obětuje - pak se rozpouští. Sebevražda ega není jeho oblíbeným činem. A tak oběti jsou konány často pod vnějším tlakem, který už část ega rozpustil. Až pak je obětováno s čistým srdcem. Obětuje-li ego, není to oběť, je to maska. Hra. Vykonání oběti může být činem universálního vědomí a denní vědomí se jenom musí přizpůsobit.
To vše už je předpokladem \"ryzí vůle, nezkalené úmyslem a osvobozené od chtivosti výsledku\" (Al I/44). Obětí je před obětníkem prostřena jeho vůle v podobě úkolu, cesty.
Sílu mrtvého přijímají živí skrz spojení s ním, skrz přijetí jeho díla i jeho života. Skrz odpuštění, které samo vyplyne, je-li předchozí vykonáno správně. Abychom přijali protivníkovu odvahu, nemusíme pozřít jeho srdce - stačí pochopit jeho odvážné činy a poučit se z těch, které tak úplně odvážné nebyly.
Dokud bude země trvat a dokud věčný had Úroboros bude sám sebe hryzat do ocasu, dotud budou mrtví dávat sílu živým, dotud budou mrtví soudit živé, jestli jejich oběť přijali.


O mystériích velikonočních

Naše kultura přistupuje ke svátku jarní oběti prostřednictvím velikonoc. Když si odmyslíme čokoládové zajíčky, je podstatou velikonoc oběť, překonání smrti, cesta do podsvětí a nový život. V mýtické podobě postřehneme všechny tyto prvky v symbolické smrti Ježíše, který obětoval sám sebe pro spásu všeho člověčenstva. Známý příběh není třeba vyprávět, můžeme se ale zamyslet, proč na Ježíšovu dobrovolnou oběť vzpomínáme právě na začátku jara. Mýtus, stojící za biblickým příběhem, musí být prastarý, silný, nepomíjivý a přirozený; srostlý s podstatou člověka a s jeho existencí tady na Zemi.
Hra tvořících se a zanikajících protikladů každé jaro sílí - a slyš kdo máš uši, a hleď, kdo máš oči, abys je poznal a učinil je součástí sebe i sebe součístí jich. Když o Rovnodennosti bohů povstal Horus, aby vládl po příští aeon, kdo věděl, že v sobě tvoří dyádu? Ale dvojnost tu byla už v předchozích aeonech, a vždy se přes ni lidé uměli přenést - a kdo ví, zda to nečinili mnohem lépe. Každý spasitel je přece tak trochu blázen a každé jaro je obsedlé protikladným směřováním k životu či smrti, k oběti či k sexu, k barvám, které by nebyly bez černé země. Jsou to jen prastaré archetypy, co si s námi hrají a vlévají nám do našich nemohoucích, droboučkých vědomí ony zaplavující vášně a pocity, zcela manipulující našimi nicotnými životy? Nebo je to síla budoucnosti člověka, síla vývoje, tlak jeho úkolu, který nutí lidský druh k přežití? Nebo je to obojí, protože kdesi daleko se minulost vlévá do budoucnosti?
Tak jako tak bychom si ale měli pamatovat, že s poměřování s universálními silami nevycházíme nijak zvlášť vítězně.

 
27. 3. 2010

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz