Nějak se pořád ne a ne porovnat se slovy...
Brousím po zápisníčcích svých přátel i lidí mně neznámých a čím dál víc zjišťuji, že psát o sobě je čímsi zvrácené. Zřejmě se to krom mě nikomu tak hrozné nezdá, je to teď přece moderní, pardon - je to in! To jsem celá já: dokud to moderní nebylo, plácala jsem na svůj web kdejakou krávovinu, ale jakmile vznikly blogy, začala jsem víc a víc zadrhávat.
Slova mám na pořadu už celý rok. Při jedné ze Zimních meditací jsem s uspokojením kvitovala, že to nebyla marná snaha a i přes potíže, které jsem výše popsala, jsem se slovy větší kamarád, než tomu bylo dříve. A ne že bych se nesnažila už léta předtím - ale hlavní téma roku je prostě hlavní téma.
Umění slov mne občas paradoxně vzdaluje lidem. Pozoruje-li a hodnotí-li člověk stále svůj projev, stává se tento mnohdy strojenějším, než je běžné. Tím, že více promýšlím své odpovědi, i ty okamžité, více si uvědomuji, jaký budou mít, nebo aspoň jaký mohou mít, dopad. Mám několik způsobů vyjadřování - např. laxní, diblíkovský, přednáškový, mamkovský, tuřanský, napínací, psychologický - z nichž některé jde uplatnit v písemném i ústním projevu, zatímco další jen v jednom z nich. Každý způsob vyvolává jinou odezvu a za dobu, co se svým projevem pracuji, jsou už jednotlivé styly vypočítané na efekt jak na posluchače, tak i na zpětný odraz v mé mysli. Objevím-li odchylku od požadované odezvy, piluji dále styl. Jakpak toto dělají herci?
Slovy by se nemělo hýřit, ale není dobré je ani odvažovat - a zde zatím stojí můj problém. ještě stále nejsem se slovy takový kamarád, aby mi byla druhou přirozeností, která věrně nese můj odraz. Shora zmíněné zvrácené psaní o sobě je nazdobeným, blyštivým odrazem, ba i zlatou klecí, rámující obličeje autorů. Má slovní lakota pak značí snahu vůbec se neodrážet, být jen vzdáleným zábleskem.
V jiné ze Zimních meditací, také věnovaných majetnictví, jsem překvapeně zjistila, že nemám ráda drahé věci ani s námahou vydobytý majetek. Takové vlastnictví spoutává. Majitel, který neužívá svého majetku přirozeně, má sklon stavět jej na odiv, chlubit se, spojovat sebe sama se svým vlastnictvím. Pak splývá s majetkem, nechává se jím prostupovat - a stává se nesvobodným.
Mohu-li si vybrat, obvykle koupím levnější kus. Nejsem pak ohrožena přirozeným lidským sklonem chlubit se majetkem, nejsem ohrožena ani tím, že budu muset o nějaké vlastnictví pečovat, protože zanedbat jej by byla škoda (což je pocit, který je vlastní všem, kdo nevyrůstali ve velmi dobrých majetkových poměrech). Zato se mi snadno může přihodit, že věc přestane fungovat. A nic lepšího si nemohu přát, než aby věci fungovaly s chybami, aby byly opotřebené a poruchové. Teprve nefungující věc dává životu skutečně živý rozměr. Svět, v němž se nic nekazí, je nudný a bez dobrodružství, ale svět otlučených věcí, osahaných předmětů, mírně mastných hrnců a chrastících rádií je příjemně oživen ne-řádem, chaosem, tvůrčím prvkem v šedivém pořádku kladných hrdinů - ať už je tímto hrdinou výkonný počítač, dokonalý přehrávač zvuku nebo obrazu či dokonale bezpečná skříň s elektrorozvodnými pojistkami.
A není nic sladšího, než porouchané přístroje, do nichž je třeba na správném místě praštit.
V další meditaci jsem našla nečekané spojení dnešních dnů a dětství. Vyrůstala jsem mezi hliněnými zdmi starého domku, až později opraveného do moderní podoby. Dováděla jsem jako díte na půdách s červotočivými trámy, sledovala pana Krále, jak opravuje elektrické vedení opletené pruhovanou textilií a pana Fajta, který marně bojoval s vlhkou zdí, když na ni lil v kotli rozpuštěný tér. Moje kamarádky byly ze selských gruntů. Lozila jsem s nimi po stodolách se zaparkovanými traktory a mlátičkami, pozorovala holubník a hladila špinavě růžové prase v chlívku, když se jejich rodiče nedívali. V komorách jsme ramovaly v šupflkostnech šaty po babičkách a při honičkách mezi slepicemi jsme se snažily nespadnout do hnoje.
Koupila jsem právě takový statek, ale ten pod tlakem modernizačních snah, které na něm uskutečňuji, ztrácí původního ducha. Nějak jsem to zkazila, ale budiž mi odpuštěno, protože ten dům by se bez zásahu pozvolna rozpadl. Vím, že to není muzeum minulosti, ve kterém se pokusím obývat jednu místnost, skromně, abych ji nezasáhla svou přítomností. Ale bojím se chvilky, kdy v průjezdě přestane být cítit myši, slámu a kanál. Ideál a skutečnost nelze spojit, a minulost umírá pod expandující současností jako podrytý rybízový keř.
Jeden z nejsilnějších zážitků loňského roku pro mne byla cesta z venkovského domu do městského bytu: Bylo léto. Horký vzduch se vlnil nad dozrávající pšenicí. V chladném domě jsem se převlékla do městských šatů a požádala partnera, ať nezapomene zalít večer zahradu. Odvezl mne na 6 km vzálené nádraží. Po hodině jízdy mne valk vyplivnul na židenickém nádraží, odkud mám jen pár kroků domů, do pavlačového bytu. Změna atmosféry byla obrovská a zasloužila by pozornost některého význameného filmového režiséra, zaměřeného na dramatické scény. Ve vesnickém domě žijeme s pozůstatky počátku 20. století, a náš pavlačák prošel obdobím bouřlivých změn v téže době. Obě místa obývali tvrdě pracující lidé, žijící skromně v pokoji a kuchyni - sedlák a dělník. A přitom jsou ty domy tak propastně rozdílné a musely své obyvatele přivést k diametrálně odlišným životním stylům.
Nepřišla jsem na to, kde je podstata odlišnosti. Možná je to prostor, na vesnici rozlehlý, v městské dělnické čtvrti stísněný. Sedlák šel z pole za setmění a hospodářství stále neslo nějakou práci - ale kam šel z práce dělník? Do hospody? Do malého bytu? Nechci ale ztotožnit rozdíl venkovského a městského života jen s prostorem, zatím jsem se však dál nedomeditovala.
Za slovy se skrývají obsahy. Slova a obsahy musí volně splynout, jedno musí poslechnout druhé ve snaze po vzájemné podpoře. Byla to slova, která mne dovedla k sérii Zimních meditací?
Komentovat
|