Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Jak se hledá ztracený člověk

První osobu jsem hledala a našla už před mnoha roky, musela bych hádat, kdybych měla říst kolika. Snad deseti, opravdu nevím. Tenkrát mezi vánočními svátky, kdy všichni užívají cukroví a televize a věštírna je prázdná, za mnou přišel vyděšený muž. Jeho dcera, která studovala v Kanadě nebo Spojených státech, to už nevím, nepřijela na vánoce domů a nemůže se jí dovolat. Měla přiletět do Prahy už tři dny před Štědrým dnem, ale v seznamu pasažérů není, takže druhý kontinent neopustila, telefon nezvedá (tenkrát byl ještě mobil vzácností o váze 5 kilo) a nikdo o ní nic neví. Tak jestli by karty nepomohly... Byla jsem zaskočená neobvyklou otázkou a netušila jsem, jak hledat odpověď. Zoufalému pohledu jsem ale neuměla říci, že nevím jak na to - tak jsem zkusila najít odpověď. Vize přišly "jako normálně", ale byla jsem nejistá, jestli to, co vidím, je správně. Protože to bylo poprvé, pamatuji si celou situaci i přes dobu, která od ní uplynula, celkem dobře: Viděla jsem překážku, která té dívce zabránila v návratu na místo, z nějž odešla. Je někde daleko od lidí a bez spojení s nimi, ale je zdravá, v doprovodu dalších osob a dobře to dopadne. Pán mi přišel asi za 14 dnů poděkovat. Byla jsem moc ráda - ne za slova díků, ale za to, že mi řekl, jak to bylo. Dívka odjela do hor na lyže. Při výletu se pokazilo počasí, takže i s partnerem a kamarády zůstali na nějaké horské boudě a kvůli počasí nemohli několik dnů vyjít a nedalo se odtamtud ani zavolat. Přijela před Silvestrem, všichni jsou v pořádku. Tak jsem našla svoji prvního ztraceného člověka. V dalším případě, a to si také dobře pamatuji, jsem rychle přišla o iluzi, že to jde vždy tak snadno. Neviděla jsem prostě nic a ženě, které hledala zaběhnutého manžela, jsem nemohla dát žádnou odpověď. Tak to pokračovalo dál - jednou úspěch, a to zcela jasný, jindy jen velmi matný odhad nebo tma. Nebudu se chvástat a přiznám, že těch jednoznačných úspěchů bylo méně. Někdy jsem mohla říci, kdy se hledaný člověk objeví, jindy jen to, že je zdráv a shledají se. Nikdy se mi nestalo, že bych uměla určit přesné místo, kde ta osoba je a kam si pro ni má tazatel jít. Asi je to mým stylem jednání s lidmi, kteří za mnou chodí... ale často se mi zjevilo jednoznačné doporučení, co udělat pro nápravu situace: Někdy stačilo, aby se manželé usmířili a něco si vysvětlili - a jejich dítě se vrátilo, jindy bylo důležité odpustit. Někdy bylo lepší, že ten člověk zmizel nebo odešel - pro obě strany to bylo přínosem a chtít vrátit původní situaci nebylo dobré - proto mne mí vnitřní rádci nepustili dál - a věděla jsem proč. Nejvíce jsem chybovala v těch případech, kdy byl hledaný člověk už mrtvý. Možná nechci tazatele zklamat a říci, že už se se svým milým nebo svou milou neuvidí, možná je to osobní a neumím připustit úplnou prohru v boji s osudem. Tmu jsem pozorovala také hlavně tehdy, když už jsem byla několikátý člověk, který měl situaci řešit. Vykládala jsem si to tím, že tazatelé prostě už nevěří, že by se mohl dostavit úspěch, a tak stavějí hledání do cesty překážku. Jindy mi vadilo, když jsem měla řešit případ, který mi byl už známý například ze zpráv v televizi. Měla jsem přebytečné informace, nabité rozkladnou energií díky tomu, že byly oficiální, a ty mi bránily se na záležitost podívat bez předsudků. V případech, kdy jsem viděla jen tmu, jsem si později zvykla vzít na tazatele kontakt, protože se odpověď mohla objevit později. Nejzajímavější zkušenost jsem učinila v mediálně známém případě dvou dětí, které odešly se svým strýcem, vojenským vysloužilcem, na pěší výlet a už se neobjevily. Stalo se to o prázdninách a v okurkové sezóně se o události mluvilo ve zprávách na všech programech snad denně. Přišel za mnou tuším otec dětí, už si to přesně nepamatuji. A viděla jsem tmu. Do vizí se mi stále pletla nějaká žena, pletichy a dlouhá cesta, ale měla jsem pocit, že to není ono a že tam nejsem. Proto jsem si vzala jak fotografie dětí, tak i kontakt na muže. Po několika týdnech záležitost utichla a já jsem vzala do ruky fotku dětí a přibalila ji do tašky, s níž pojedu na seminář. Večer budu mít jistě klid a zkusím se porovnat s dluhem, který jsem vůči té rodině cítila. Pozdě večer jsme skutečně s kolegyní rozložily karty s otázkou: Jsou živé - a jestli ano, tak kde a jak je najít? Ve změti tarotových figur a nesouvisejících malých karet vykrystalizovalo uprostřed výkladu hebrejské slovo CH-V-L. Písek, v angličtině (mám hebrejsko anglický slovník) sand. Sandman, napadlo mne hned. Hajaja. Neměla jsem vůbec dobrý pocit. Hledala jsem podle gematrie další související slova. Samo lepší: hrůza, krev, zajatec, smutek. Seděla jsem nad výkladem jako zmoklá slepice, ale nedalo se nic dělat - jsou mrtví. Výsledek byl jasný. Když jsem přijela domů, tak jsem těm lidem ale nezavolala. Přece je ještě nebudu děsit! Co když to není pravda, a ta žena z původního výkladu otci nebyla kmotřička smrt a ta cesta nevedla na druhý břeh? Nezavolala jsem, a myslím, že jsem udělala dobře. Děti se našly v zimě téhož roku pohřbené v přírodě. Na všechny tyto příběhy i na další, neméně smutné, jsem si vzpomněla před nedávnem, když mne oslovili rodiče ztraceného děvčete, ještě školou povinného. Děvče, ovlivněné výchovou především od přísného, byť hodného otce, se rozhodlo hledat si životní prostor i násilím, a odešlo s hochem pošramocené pověsti. Byla pryč několik měsíců. Velice rychle jsem se dopracovala k informaci, že oba žijí a že se jim nedaří zase tak zle, byť to není růžové. Již dospělý mladík se k nezletilému děvčeti stavěl celkem odpovědně. Také jsem rychle odhalila, v čem vznikl problém a kde je nejzazší pohnutka toho, že se dívka povahově změnila; problém - krátce shrnuto - spočíval v tom, že neměla dost životního prostoru. No jo - ale jak to říct rodičům, aby pokud možno pochopili kde je chyba, nebo aspoň abych dívce neuškodila v jejím dalším životě? Snad se nemýlím v tom, že matka vytušila, co chci říci, kde je zdroj události a kudy vést rodinné dění dál, aby se dost napjatá situace mezi nimi, tj, rodiči, a dcerou dál nevyostřovala. Tatínek mi vynadal. Nijak se na něj nezlobím, ba naopak... Jsem už zvyklá, že mi klienti lají za to, že jsem nedala předpověď dle jejich gusta. Jeho názor byl přímočarý. Chceme ji zpátky - kde je, kam si pro ni máme přijet, co jí ten lump udělal - za všechno může ten kluk, ona je hodná dceruška, která nás miluje.... a co vy o tom víte. (Jako já). Tak mi trošku zatrnulo, když jsem si vzpomenula na ty mrtvé. Jak samozřejmě uměl brát, že je děvče živé, bez vážnějších zranění těla i duše. Jak bezvýhradně věřil tomu, že vina je u druhých a že jeho dcera nemá žádné své názory, o nichž by on nevěděl... Dívka se už našla. Tak ať se jí daří uhájit sama sebe!

květen - červen 2005