Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Osamělost mocných Psáno pro Knihservis

Když televize přinesla první snímky chyceného Saddáma Husseina, mnozí lidé nevěřili svým očím. Z nejednoho neinformovaného oka málem ukápla slza, jak to ten nebohý člověk vypadá a co po něm ještě chtějí. Zubožená tvář bývalého diktátora, schýlený postoj i apatický výraz působily skutečně politováníhodně. Ale abychom tu humánnost nepřeháněli, je dobré si uvědomit několik skutečností. Především nevíme, kdy jsme viděli pravého Saddáma. Tento muž byl proslulý tím, kolik měl dvojníků. Kdo se dostane z přepychu, na nějž byl po léta zvyklý, do běžných životních podmínek nebo dokonce do bídy, nebude tuto změnu snadno akceptovat, zejména jedná-li se o staršího člověka. Vyhoštění z paláců vrásek neubere. Ale podívejme se hlouběji: Aby se jedinec stal vůdcem v jakémkoliv významu, musí se postavit do čela skupiny, která jej bude uznávat pro některou z jeho povahových vlastností. Nejdříve může stačit odvaha, umění mluvit a schopnost zaujmout své posluchače. V této fázi je budoucí vůdce obvykle vynesen kupředu a stává se uznávaným. Pak je ale potřeba, aby své schopnosti dokázal činem. V politice tudíž dochází ke státním převratům a k uchopení moci jedním člověkem, v té době ještě podporovaným svými kumpány. Kdyby tak neudělal, ztratil by oblibu a pocit nezranitelnosti, síly, nadřazenosti, který si zatím vydobyl, a ztratil by jej pravděpodobně navždy - alespoň v té míře, která se mu zatím nabízela. Usilování po moci obrací člověka do vnější reality a vzdaluje jej realitě vnitřní. Tím dochází k nerovnováze, která by u každého jiného byla příčinou neurózy. Diktátoři jsou na tom hůře: Moc je soupeření - může být jen jeden vítěz. Uchopit moc je jako ulovit a sežrat kořist. Mocní dosahují svého postavení násilím, což se mnohdy projeví jako počet mrtvol, které dláždí jejich cestu. Diktátoři jsou vždy krutí - a tlačí je špatné svědomí. To si ale neumějí připustit. Vlastní svědomí ale vnímají jako útok zvenku - nikoliv jako hlas zevnitř. Důsledkem je narůstající pocit ohrožování, který se mění v paranoidní blud. Diktátor se dostává do bludného kruhu: je podezřívavý a proto odsttraňuje - obvykle nechává zabít - i lidi ze svého blízkého okolí. Tím se víc dostává do izolace a v samotě je lépe slyšet vnitřní vyčítavý hlas, který si diktátoe vysvětlí jako podezření nebo skryté útoky ve slovech lidí, s nimiž se setkává. Proto je nezdřídka odstraní - čili dá zabít a ..... Ke konci života bývají diktátoři osamělí. Žijí ve strachu, bojí se všeho a všech. I kdyby jim chtěl někdo z jejich prostých "vyznavačů" opravdově pomoci, nedokáže diktátor tuto pomoc přijmout. Velmi často za ní bude vidět další formu nepřátelského útoku. Diktátor přežívá nešťasten, umírá v děsu, že byl otráven nebo podveden. Dostane-li se do nouze jako Saddám, strádá strachem a výčitkami svědomí. Sešlá tvář diktátora zračila nejen utrpení jeho posledních měsíců života, ale i utrpení, které si sám způosbil, když nechal trpět jiné. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy melou trošku jinak, než bychom si mysleli.

leden 2004