Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

To snad není možné!  Act IV. Přehršel osobních postřehů z průběhu tohoto roku - smutek

Celý rok byl plný smutných událostí. Byly to různé druhy smutku, od takového toho smutného údivu, přes zcela konsternovaný smutnění nebo pochmurné úvahy na téma "k čemu to tady všechno vlastně je, když to k ničemu není", až po smutek nad ztrátami nebo smutek bezmocný. Údivný a nechápající smutek jsem prožila v dění okolo mé babičky. Byla to podivná žena, a dle sdělení pamětníků byla zvláštní vždycky. Babička byla s postupujícím věkem stále více podezřívavá až paranoidní a tetičkovic, kteří bydleli v tomtéž městě, s ní měli nemálo potíží. Obviňování bylo z její strany stále víc, než ochoty k usmíření. Každý příbuzný, i ti, kteří bydleli jinde, ba i každý známý, byl babičkou postupně obviněn z nějaké malichernosti, obvykle zjevně odporující logice. Jenom já jsem tuto zkušenost neměla. Psávala jsem babičce dvakrát až čtyřikrát do roka dopis a občasně i pohlednici z nějaké té cesty po vlastech Českých, a babička mi přispívala tisícikorunou na synovy školy v přírodě a letní tábory. Měly jsme spolu vlídný vztah. Když jsem se s babičkou vyjímečně viděla, pravda, stěžovala si na domnělá i skutečná příkoří, kterých se jí dostalo, ale v nijak neobvykle přehnané míře. Proto mne dopis, který jsem dostala v červenci, překvapil. Nečitelně psaná obvinění, smutek a opakující se tvrzení, že už nechce žít. Přiložený lísteček ještě rekapituloval její jmění a popisoval, kde co najdu. Začátkem srpna se devětaosmdesátiletá babička pokusila o sebevraždu. Je sporné, jak to myslela. Z bytu ji vyprostili hasiči dlouhým výsuvným žebříkem, a záchranka odvezla do nemocnice. Druhý den se probrala a živě povídala s tetou, která přišla na návštěvu. Další den se jí přitížilo - její dlouhodobě nemocné srdce zaprotestovalo. V noci zemřela. K velkému pobavení širokého příbuzenstva jsem se dle instrukcí v dopise vydala hledat schované dědictví. "Prý si jdeš pro poklad," smáli se na mne zdaleka bratranci i teta. Dopis nelhal, nevelká, ale přece slušná finanční částka čekala na popsaném místě na mne a další nadepsaná obálka pro tetu aspoň trošku kompenzovala péči, kterou jí místní příbuzní přese všechny konflikty věnovali.. Jednoznačně nejsmutnější událostí celého uplynulého roku bylo dění okolo Jessicy. Dobrmaní fenku Jessicu jsme si pořídili v roce 1991. Psi mají těžký, čili psí, život. Zvlášť poslední rok Jessičina života byl složitý. Měla pořád žízeň, ale nemohli jsme jí dát napít ty kýble vody, které by potřebovala - protože z ní rovnou vše vytékalo opačnou stranou těla ven. Pes prodělal několik drahých vyšetření, při nichž se nic nezjistilo. Tak jsme to vzdali a zkoušeli najít kompromisní cestu mezi psí žízní a loužemi na kobercích. O prázdninách už Jess přestávala dobře chodit. Občasnou nepřítomnost naši kompenzovaly babičky a jejich péče. Nakonec jsme se za nepříznivých a někdy i podivných shod okolností těžce rozhodli neprodlužovat její trápení. Přesněji řečeno: Já jsem se rozhodla a moc podpory jsem ze začátku neměla. Bylo to těžké, protože větší část rodiny, zejména ti, kdož se o psa starali jen občas, na mne hleděla s pohoršeným moralistním výrazem, brblajíce o dokonalém psím zdraví, o tom, že Jess neumře ale bude žít ještě velký počet let, a také jakési fráze o soucitu a povinnostech. Psí konec byl smutný jako všechno umírání, ale myslím, že byl svým způsobem hezký. Poslední procházky, poslední fotky s vědomím, že jsou poslední, měly zvláštní atmosféru a evokovaly úvahy o smrti - ne strašení smrtí, ale smířenost s její nezbytností. Veterinář, který k nám přišel ukončit Jessičin život, byl nejen hodný na psa, ale i na nás, a kdyby lidé přestali chovat zvířata, jistě by si našel práci jako psycholog. Jeho přístup byl obdivuhodný. Jess má definitivní pelíšek v lesích na Vysočině.

10.10.2004