Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!

---

Hrobka číslo 2004 Mezihra II.

Podzim napřed jako kdyby nechtěl přijít. Asi to bylo varování, že se potom té syrovosti dlouho nezbavíme. Po odchodu do hrobu, který připadl na 22.11., jsem úplně umřela, aspoň mi to tak připadalo, a tak jsem v předvánoční době jsem četla Crowleyho Konfese. Vysvětlím: Knížku mi půjčila v červnu kamarádka, netušíce, že ji budu chtít celou poctivě číst. Měla jsem trošku špatné svědomí a přestava pomalu ubývajících devíti set stran anglického textu malými písmeny mne zatvrzovala, že to přece musím zvládnout. Kdykoliv bylo nejhůř, četla jsem Konfese. Cíl, který nezklame a je po ruce vždy. O vizi Lucifera jsem už psala jinde. Mí žáci mne přivedli k tomu, abych si zopakovala Steinera, za což jim velice děkuji. Prvky spletité nauky okořeněné specifickým slovníkem jsem si syntetizovala s tím, čemu říkám obecný hermetismus. Vize Lucifera se dostavila jako následek vybádávání nad Fulcanelliho Katedrálami... ale byl v tom i Crowley a jeho tlustospis a (pro mne) nešťastná Maat. Na vánoce jsem měla sen o asúrech. V něm jsem byla jen pozorovatelkou, ale viděla jsem všechny světy i jejich prostupování. Hlavní úlohu měl Caine, který byl víc čarodějem než je v tom známém seriálu Kung Fu. Byl napaden jakýmsi tvorem a jeho astrální tělo se zduplikovalo - on sám ale nic nevěděl. Sta jeho dvojníků měly jeho znalosti, ale byli vybaveni vědomím cizí bytosti, která nemá jednotné číslo. Caine s ní nebude moci bojovat, protože všude najde jen sám sebe. Dokonce jsem se domýšlela, že Caine mohl o svou vlastní šíři vědomí přijít tím, že se zmnožil. Když se toto stalo, hledala jsem, kam se ztratila to astatní Cainova já. Byla všude, ale nebylo je vidět - na tvářích lidí, běžných předmětech, všude. Něco se změnilo a něco se ještě mělo stát. Cainova žena se jej ptala, co se děje, že ji v pravidelných intervalech bolí hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mne taky bolí hlava, že jsem paralyzovaná a nemohu se pohnout. Probudila jsem se strnulá a naplněná pocitem, pro nějž nemohu najít vhodný přívlastek, ač jsem se ptala i Slovníku českého jazyka. Byl to nepříjemný pocit, ale zase ne tak úplně. Teď nevím, co s přívlastkem, tehdy jsem nevěděla co se snem. Myslím, že si na vysvětlení musím počkat. Mohu si to pochopitelně přebrat na osobní rovině, a tím z toho elegantně vycouvat "jako by nic". Silvestra jsme strávili já+partner příjemně, vlastně to byl v určitém smyslu poslední záblesk adamsovsky ponuře malebné temnoty. S kamarádkou Ivanou a jejím přítelem D. jsme odjeli na chatu do Buchlovských kopců. Zapadli jsme sněhem a v té pohádce jsme se celou noc procházeli, posíleni nikoliv alkoholem, ale přírodní náladovkou z houbiček. Hledali jsme všemožné tvary, odhalovali tančící stromy, Roman se bál mrtvého sněhuláka a já jsem velela vojsku smrčků - konečně jsem si splnila sen a byla generálem. Po několik dalších měsíců mi potom připadalo, že to byl na dlouhou dobu poslední den, co jsem měla dobrou náladu. Je zajímavou ironií, že Ivana se s D. rozešla, Roman s ní teď moc nekamarádí, protože z toho bylo dost dohadů, drbů a špatných pocitů a nový Ivanin přítel je, hmmm, trošku méně přizpůsobivý. Především realitě se nechce přizpůsobit. Sněhu, který tenkrát napadl ten rok poprvé, jsme si užili dost, ba až moc a z dlouhé zimy se nemohli vzpamatovat. Lidi, kterých okolo nás bylo celý rok dost, vzali během ledna za své a uvolněný prostor po starých kamarádech ne a ne někdo zaplnit, což trvá dodnes (=polovina srpna). Leden a únor byly úplně temné, bez světla, duše... jak už hrobka bývá. Musela jsem nebýt naživu. Pochopitelně to zase bylo jinak. Objevil se nový prvek ve vědomí, ale přišla jsem na něj až v polovičce roku a doteď mu moc nerozumím. A prakticky vzato se navalilo plno práce, a tak když mne Roman požádal, ať chytám bugy v jeho novém projektu, začala jsem si psát svůj Pracovní deník. Nejvíc jasu a tepla přinesly jarní prázdniny, které jsme s Hankou a dětmi trávily ve dvoumetrových závějích a sněhových vánicích ve Studnici na Vysočině. Řešily jsme Maat, červy, další bezobratlé i nižší obratlovce včetně upírů, které jsme demaskovaly jako projekce ega. Po návratu jsem zkoušela rituál karugu podle Jozefa Kariky a podařilo se mně nezáměrně přitáhnout tolik energie, že praskal prostor (to znamená: byl moc napresovaný a tím tlakem začal vyvádět). Lacino získanou energií jsem uspokojivě zaplácla jednu roky nevyřešenou záhadu. Potom se zase zavřely kamenné dveře hrobky kat.č.2004.

duben - srpen 2004